Jdi na obsah Jdi na menu
 


8.kapitola - Založení Narnie

O kousek dál na břehu řeky rostly vrby. Z druhé strany je obklopovaly houštiny kvetoucích rybízů, šeříků, divokých růží a rododendronů.

Po celou tu dobu lev zpíval a dál majestátně chodil tam a sem, dopředu a zpátky. Trochu je zneklidňovalo, že při každé obrátce se k nim o trochu přiblížil. Polly připadala ta píseň čím dál zajímavější, protože měla dojem, že konečně začíná nacházet souvislosti mezi hudbou a tím vším, co se děje kolem. Když se na vyvýšenině asi sto metrů od nich objevila řada temných jedlí, poznala, že jejich zrod byl spojen s řadou dlouhých, hlubokých tónů, které lev zazpíval o vteřinku dřív. A když začal rychlou sérii vyšších tónů, nepřekvapilo ji, že všude kolem začaly růst petrklíče. Byla si tedy docela jistá, že všechny ty věci pocházejí, jak řekla, "ze lví hlavy", a měla z toho obrovskou radost. Když jste totiž poslouchali lví píseň, slyšeli jste všechny věci, které stvořil; a když jste se rozhlédli, mohli jste je vidět. Bylo to tak nádherné, že neměla čas se něčeho bát. Digory a drožkář ale přece jen trochu zpozorněli, když se lev zase o kousek přiblížil. A strýc Andrew začal drkotat zuby a kolena se mu třásla tak, že by ani nemohl utéct.

Najednou a nečekaně se vydala čarodějnice za lvem. Blížil se k nim pomalým a rozvážným krokem a stále zpíval. Byl už jen asi deset metrů daleko. Zničehonic zvedla ruku a hodila železnou tyč lvu přímo na hlavu.

Každý, a tím spíše Jadis, se musí na takovou vzdálenost trefit. Tyč dopadla lvu mezi oči, ale odrazila se a žuchla do trávy. Lev kráčel pokojně dál. Jeho krok nebyl ani rychlejší, ani pomalejší než předtím; těžko říct, jestli vůbec věděl, že ho něco zasáhlo. Přestože našlapoval tiše, bylo cítit, jak se zem pod tíží jeho kroků chvěje.

Čarodějnice zaječela a utekla; za chviličku už zmizela mezi stromy. Strýc Andrew měl v úmyslu udělat totéž, ale zakopl o kořen a spadl tváří dolů do nedalekého potůčku, který tudy spěchal do řeky. Děti stály na místě a nedokázaly se pohnout - a vlastně ani nechtěly. Lev si jich vůbec nevšímal. Velikou tlamu měl otevřenou, ale místo vrčení zpíval. Děti se strašně bály, že se otočí a podívá se na ně, a přitom po tom toužily. Prošel kolem nich, jako by byly neviditelné, kousek za nimi se zastavil, obrátil a pokračoval v chůzí směrem na východ.

Strýc Andrew se konečně s kuckáním a prskáním zvedl.

"Tak, Digory," řekl, "té ženské jsme se zbavili a ta lví bestie je taky pryč. Dej mi ruku a okamžitě si nasaď prsten."

"Zůstaňte, kde jste," zarazil ho Digory a ještě couvl. "Polly, drž se od něj co nejdál, pojď sem ke mně. A vás, strýčku, varuji, ještě krok a my dva prostě zmizíme."

"Okamžitě udělej, co ti říkám," křičel strýc Andrew. "Ty jsi ale nevychovanec."

"Žádné strachy," odsekl Digory. "My tady chceme zůstat a chceme vidět, co se stane. Já myslel, že vy taky chcete vědět něco nového o těch dalších jiných světech, nebo snad ne? Teď v jednom z nich jste. Nelíbí se vám snad?"

"Co se mi na tom má líbit!" vykřikl strýc Andrew. "Jen se podívej, jak vypadám. Byl to můj nejlepší kabát a taky nejlepší vesta." Opravdu vypadal teď dost hrozně; není divu, když nejprve absolvoval bláznivou jízdu drožkou a potom spadl do potoka. "Neříkám," dodal, "že to není velice zajímavé místo. Kdybych byl mladší... no, možná bych sehnal nějakého odvážného mladíka, aby sem šel první. Nebo raději nějakého lovce dravé zvěře. S touhle zemí by se dalo ledacos dělat. Klima je tu krásné. Nikdy jsem nedýchal tak svěží vzduch. Určitě by mi prospělo, kdyby... No jak říkám, za příznivějších okolností. Kdybychom tak měli pušku."

"Jděte se vycpat s puškou," odsekl mu drožkář. "Radši zkusím, jestli se Jahoda nechá trochu vy-hřebelcovat. Ten kůň má víc rozumu než některý lidi, já je nebudu radši jmenovat."

"Vy si vážně myslíte, že by někdo mohl toho lva zastřelit?" ptal se Digory. "Ta železná tyč mu moc nevadila."

"Sice měla svoje chyby," řekl strýc Andréw o čarodějnici, "ale je to odvážná olka, to se musí nechat. To chce kuráž, udělat něco takového."

"Odvážná? Potvora je to," zlobila se Polly. "Co jí ten lev provedl?"

"Hele! Co je tohle?" Digory odběhl pár metrů a něco si tam prohlížel. "Koukej, Polly!" zavolal. "Pojď se na to podívat." Strýc Andrew šel taky, ne snad proto, že by chtěl něco zajímavého vidět, ale hlavně proto, že chtěl zůstat s dětmi - co kdyby se naskytla nějaká nečekaná šance ukrást jim prsteny! Pak ale neodolal a díval se taky. Před očima všech se vyloupl asi metrový miniaturní model pouliční lampy, který rostl a sílil jako předtím stromy.

"Ta lampa je živá... tedy chci říct rozsvícená," jásal Digory. A byla to pravda, ačkoli při tak jasném slunečním světle bylo plamínek stěží vidět.

"Pozoruhodné, velice pozoruhodné," mumlal strýc Andrew. "Dokonce ani mně se nikdy nezdálo o takové magii. Jsme ve světě, kde všechno, dokonce i pouliční lampa, ožije a roste. Ale zajímalo by mě, z jakého semena vyklíčí taková lampa?"

"Copak to nechápete?" divil se Digory. "Sem přece dopadla ta tyč, no ta, kterou čarodějnice urvala z pouliční lampy. Zabodla se do země a teď z ní roste malá lampa." (I když tak malá už nebyla -než to Digory dořekl, byla velká jako on sám.)

"No ano, to je ono! Ohromné, ohromné," mnul si strýc Andrew ruce ještě víc než dřív. "Hoho! Všichni se smáli mé magii a moje vlastní sestra si myslí, že jsem šílenec, husa jedna. Uvidíme, co budou říkat teď. Objevil jsem svět, kde všechno překypuje životem a roste. Prý Kolumbus. Pche! Každý mluví o Kolumbovi, ale co je objevení Ameriky v porovnání s tímhle? Tahle země má nesmírné obchodní možnosti. Stačí přinést sem nějaký šrot, zakopat ho do země a za chvíli z toho tady vyrostou úplně nové lokomotivy, bitevní lodi, všechno, na co si vzpomenete. Nezaplatím za to nic a v Anglii je pak můžu pěkně draho prodat. Bude ze mě milionář! A taky to klima tady! Už teď si připadám mladší. Můžu tady zřídit lázně. Dobré sanatorium by mi vyneslo určitě dvacet tisic ročně. Nejdřív ze všeho se ale musí zastřelit to zvíře..."

"Vy jste úplně stejný jako čarodějnice," zamračila se Polly. "Jediné, na co myslíte, je zabíjení."

"A pokud jde o mne," pokračoval strýc Andrew jako ve šťastném snu, "kdo ví, jak dlouho bych mohl žít, kdybych se usadil tady. A o tom už člověk musí hodně přemýšlet, když je mu šedesát. Nepřekvapilo by mě, kdybych vůbec nezestárnul, už ani o den. No není to skvělé? Neuvěřitelné! Tohle je země mládí!"

"Země mládí!" vykřikl Digory. "Myslíte, že opravdu je?" Vzpomněl si samozřejmě, co teta Letty říkala té dámě, která přinesla hrozny, a vrátila se mu naděje. "Strýčku Andrewe," řekl, "myslíte, zeje tady něco, co by mohlo vyléčit mou maminku?"

"O čem to mluvíš?" divil se strýc Andrew. "Tohle není lékárna. Ale jak jsem říkal..."

"Vám na ní nezáleží, ani co by se za nehet vešlo," vybuchl Digory. "Myslel jsem, že třeba o ni máte strach, je to konečně taky vaše sestra, nejenom moje maminka. Ale to je jedno. Já se jdu zeptat přímo toho lva, jestli mi nemůže pomoct." Obrátil se a rázně vykročil. Polly chvilku váhala, ale pak se rozběhla za ním.

"No tak! Stůj! Vrať se! Ten kluk se zbláznil," po-vykoval strýc Andrew. Ale opatrně oba následoval. Nechtěl se příliš vzdálit od zelených prstenů, ale ke lvu se mu také nechtělo.

Za pár minut došel Digory k okraji lesa a tam se zastavil. Lev pořád ještě zpíval. Ale píseň se znova změnila. Teď už snad měla něco, čemu by se dalo říkat melodie, ale byla také mnohem divočejší. Člověk při ní měl chuť běhat a skákat a šplhat. Měl chuť křičet. Měl chuť vrhat se po jiných lidech a buď je objímat, nebo se s nimi prát. Digorymu z toho bylo horko a zčervenaly mu trochu tváře. Na strýce Andrewa to nejspíš také působilo, protože Digory zaslechl, jak si potichu mumlá: "Kurážná olka to je, jen co je pravda. Škoda že je tak vzteklá, ale je to tedy ženská, to vám povím, to je ženská."

Ale co zpěv dělal s lidmi, to nebylo nic proti tomu, co dělal s krajinou.

Uměli byste si představit kus trávníku, který bublá jako voda v hrnci? Protože to se doopravdy dělo. Všude kolem se v trávě objevovaly kopečky. Byly různě velké, některé jen jako krtiny, jiné asi jako trakař a dva  byly dokonce veliké jako chalupa. Kopečky se různě hýbaly a nadouvaly, až praskly, a z každého z nich vyběhlo nějaké zvíře. Krtci vylézali stejně jako u nás doma. Psi se rozštěkali hned, jak měli venku hlavu, a soukali se ven, jako by se doma protahovali úzkou norou. Nejzvláštnější pohled byl na jeleny, protože se samozřejmě nejdřív objevily parohy a až za hodně dlouho to ostatní, takže Digory si zprvu myslel, že jsou to zase nějaké stromy. Žáby se narodily kousek od řeky a taky do ní hned s hlasitým kvákáním naskákaly. Panteři, leopardi a všichni jim podobní si nejdřív sedli, očistili si kožíšky a pak si běželi nabrousit přední drápy o kmeny. Ze stromů vylétala celá mračna ptáků. Kolem se třepotali motýli. Včely se hned pustily do práce, přelétaly z květu na květ,        

jako by nesměly ztratit ani okamžik. A z největšího kopce který svým prasknutím způsobil malé zemětřesení, se vynořil kulatý hřbet, mohutná moudrá hlava a čtyři nohy s příliš velkou kůží: slon. Teď už byla lví píseň přes všechno to krákání, vrkání, kokrhání, hýkání, řehtání, štěkot, ňafání, bučení, bečení a troubení stěží slyšet.

I když Digory lva už neslyšel, pořád ho viděl. Byl tak veliký a zářivý, že z něj nedokázal spustit oči. Vypadalo to, že ani ostatní zvířata se ho nebojí. Ostatně i Jahoda, starý drožkářský kůň, právě v té chvíli proběhl kolem Digoryho a připojil se k ostatním zvířatům. Zdejší vzduch mu zjevně svědčil stejně jako strýci Andrewovi. Už nevypadal jako ten zubožený londýnský otrok, zvedal vysoko nohy a hlavu držel vzhůru. Najednou lev ztichl. Přecházel zvolna tam a zpátky mezi zvířaty, občas přistoupil ke dvěma z nich, vždycky ke dvěma najednou, a dotkl se jich čenichem. Mezi všemi bobry si vybral dva a těch se dotkl, vybral dva z leopardů, jednoho jelena a jednu laň mezi všemi jeleny. Některé druhy vynechal úplně. Dvojice, kterých se dotkl, okamžitě opustily ostatní

i

příslušníky svého druhu a následovaly lva. Lev se nakonec zastavil a všichni tvorové, kterých se dotkl, přišli a vytvořili kolem něj veliký kruh. Ostatní zvířata se začala rozcházet. Jejich hlasy pomalu slábly v dáli. Vyvolená zvířata, která zůstala, byla teď zcela tichá a upírala oči na lva. Kočkovité šelmy občas škubly ocasem, ale jinak se nic nepohnulo. Poprvé za ten den bylo naprosté ticho, nebylo slyšet nic než zurčení potůčku. Digorymu nedočkavě bušilo srdce. Věděl, že teď se bude dít něco moc důležitého. Nezapomněl sice na svou matku, ale velmi dobře chápal, že ani kvůli ní nemůže rušit něco takového.

Lev bez jediného mrknutí oka upřeně sledoval zvířata a ona se postupně proměňovala. Ta menší, jako králíci nebo krtci, o hodný kus vyrostla. Ta hodně velká - nejnápadnější to bylo u slonů -se zase trochu zmenšila. Mnohá zvířata se posadila na zadní nohy. Většina jich sklonila hlavu ke straně, jako by se snažila něčemu porozumět. Lev otevřel tlamu, ale nevydal žádný zvuk, jen dlouze, teple vydechl. Ten dech zvířata rozkolébal, jako vítr rozkolébá řadu stromů. Vysoko nahoře, za závojem modré oblohy, který je skrýval, se znovu rozezpívaly hvězdy; bylo to čisté, chladné a nádherné. Najednou se zablesklo - ať už z oblohy, nebo ze lva samotného - a dětem se v těle rozezněla každá kapka krve. A potom nejhlubší, nejnespoutanější hlas, jaký kdy děti slyšely, pronesl:

"Narnie, Narnie, Narnie, procitni. Miluj. Mysli. Mluv. Buďtež kráčející stromy. Buďtež mluvící zvířata. Buďtež zázračné vody."