Jdi na obsah Jdi na menu
 


7.kapitola - Co se stalo před vchodem

Jak dlouho mám, otroku, čekat na svůj kočár?" zahřímala čarodějnice. Strýc Andrew se přikrčil a ustrašeně couvl. Když ji zase viděl před sebou, rychle ho opouštěly všechny ty hloupé myšlenky, které ho napadly před zrcadlem.

Zato teta Letty se okamžitě zvedla: "Řekl bys mi laskavě, Andrewe, kdo je tahle osoba?"

"Ctihodná cizinka, velice významná," koktal.

"Nesmysl," odsekla teta Letty a obrátila se na čarodějnici. "Ven z mého domu, vy ženštino nestydatá, nebo zavolám policii." Myslela si totiž, že čarodějnice je z nějakého cirkusu, a šaty s odhalenými pažemi považovala za krajně nevhodné.

"Co je to za ženskou?" zasyčela Jadis. "Na kolena, ty jedna kreaturo, než tě srazím k zemi!"

"V tomhle domě se mluví slušně, slečno."

Strýci Andréwovi připadalo, že královna v tom okamžiku povyrostla ještě víc. Z očí jí sršely blesky, máchla rukou a začala odříkávat stejná slova, kterými nedávno změnila v prach bránu paláce v Charnu. Jenomže teta Letty si její zaklínání vyložila jako nezdařený pokus o běžnou angličtinu a prohlásila: "Vždyť jsem si to myslela. Ta ženská je opilá. Opilá! Nedokáže ani pořádně vyslovovat."

Pro čarodějnici to byla strašná rána, protože si uvědomila, že v tomto světě nikoho v prach změnit nedokáže. Neztratila ale ani na okamžik hlavu, vrhla se vpřed, popadla tetu Letty za krk a pod koleny, zvedla ji vysoko nad hlavu, jako by nebyla těžší než panenka, a mrštila s ní na opačný konec místnosti. A právě v tu chvíli, kdy teta Letty letěla vzduchem, nakoukla do dveří služka (která si užívala ohromně vzrušující dopoledne) a řekla: "S dovolením, pane, drožka je tady."

"Veď mě, otroku," přikázala čarodějnice strýci Andrewovi. Ten sice začal mumlat něco jako "velice politováníhodné násilí" a "skutečně musím protestovat", ale stačil jediný pohled čarodějnice a odvaha ho opustila. Jadis ho vyhnala z pokoje a pak z domu ven. Digory seběhl ze schodů právě včas, aby viděl, jak se za nimi zavírají dveře.

"Nazdar hodiny," pomyslel si. "A je v Londýně. A se strýčkem Andrewem. To jsem zvědavý, co se bude dít dál."

"Pane Digory," ozvala se služka (která si dnes skutečně úžasně užívala), "myslím, že paní Ketterleyová si asi nějak ublížila." Oba se tedy rozběhli do salonu zjistit, co se stalo.

Kdyby byla teta Letty dopadla na holou podlahu nebo třeba i na koberec, nejspíš by měla polámané všechny kosti v těle. Měla ale obrovské štěstí a dopadla přímo na tu matraci. Teta Letty byla velice houževnatá stará dáma - tetičky v té době často takové bývaly. A když jí donesli čichací sůl, aby se trochu vzpamatovala, a když si chvilku odpočinula, prohlásila, že až na pár modřin to nic není. Velmi brzo vzala situaci pevně do svých rukou.

"Sáro," řekla služce, (která takový den ještě nikdy v životě nezažila), "jděte okamžitě na policejní stanici a ohlaste jim, že tady řádí nebezpečně šílená ženská. Paní Kirkeové odnesu oběd nahoru sama." Paní Kirkeová byla samozřejmě Digoryho maminka.

Když se teta Letty postarala o tohle, naobědvali se ona i Digory.

Pak si chlapec začal lámat hlavu, co dál.

Otázka zněla, jak dostat čarodějnici zpátky do jejího vlastního světa, nebo přinejmenším pryč z toho našeho, a to co nejdřív. Ať se děje cokoli, především nesmí řádit tady v domě. Maminka ji nesmí vidět. A pokud to jen trochu půjde, nesmí řádit ani v Londýně. Digory sice nebyl v salonu, když se pokusila "zničit" tetu Letty, ale viděl, jak zničila bránu v Charnu. Věděl moc dobře, co dokáže a čeho všeho je schopná. Netušil ani v nejmenším, že v našem světě o svou moc částečně přišla. Věděl jen to, že chce dobýt náš svět. Copak mohl tušit, co zrovna dělá - třeba bourá Buckinghamský palác nebo Parlament; a je dost dobře možné, že z mnoha policistů zbyla už jen hromádka prachu. Co s tím?

"Vypadá to, že ty prsteny fungují jako magnet," uvažoval. "Mohl bych se jí jen dotknout a pak si nasadit ten žlutý, a za chvilku jsme oba v lese mezi světy. To by mě zajímalo, jestli tam zase tak zeslábne. Působí tak na ni to místo pořád, nebo to byl jen šok z toho, jak jsme ji vytrhli z jejího vlastního světa? Musím to zkrátka risknout. Jenže jak tu příšeru najdu? Teta Letty mě asi ven nepustí, když jí neřeknu, kam jdu. A nemám víc než dvě pence. Potřeboval bych nějaké peníze na tramvaje a autobusy, abych mohl pátrat po celém Londýně. Ale stejně nemám nejmenší ponětí, kde hledat. Zajímalo by mě, jestli je strýček Andrew pořád ještě s ní."

Nakonec došel k názoru, že jediné, co může udělat, je čekat a doufat, že se strýc Andrew a čarodějnice vrátí. A když ano, tak musí honem vyběhnout ven a nasadit si prsten dřív, než stačí vkročit do domu. To znamenalo hlídat hlavní vchod jako kočka myší díru a ani na chvilku ze svého místa neodejít. Sel tedy do jídelny a doslova přilepil obličej na sklo. Bylo to arkýřové okno, odkud viděl na schody k hlavnímu vchodu i na obě strany ulice, takže se ke dveřím nikdo nemohl dostat nepozorovaně. "To bych rád věděl, co dělá Polly," myslel si Digory.

Myslel na to i celou první dlouhou, předlouhou půlhodinu. Vy o tom ale přemýšlet nemusíte, protože vám to řeknu. Přišla pozdě k obědu a ponožky a boty měla celé promáčené. Když se jí ptali, kde byla a co pro všechno na světě dělala, řekla, že byla venku s Digorym Kirkem. Po dalším vyptávání prohlásila, že si nohy zamáčela v rybníčku a ten rybníček že byl v lese. Na dotaz, zda tím lesem myslí park, odpověděla celkem podle pravdy, že to skutečně mohlo být něco jako park. Z toho všeho Pollyina maminka usoudila, že Polly bez dovolení utekla někam do Londýna, kde to nezná, do nějakého cizího parku, a tam se bavila tím, že skákala do louží. A tak si Polly musela vyslechnout kázání o tom, že je velice zlobivá a neposlušná a že jestli se něco takového stane ještě jednou, už si "s tím Kirkovic chlapcem" nikdy nebude smět hrát. Dostala oběd, ale bez všeho, co měla ráda, a potom musela jít na celé dvě hodiny do postele. To se dříve tak dělalo.

Takže zatímco se Digory díval z okna v jídelně, Polly ležela v posteli a oba přemýšleli o tom, jak se ten čas strašně vleče. Já sám bych měnil raději s Polly, té stačilo počkat, až uběhnou dvě hodiny. Digory byl na tom hůř, každou chvilku zahlédl na rohu taxi nebo pekařský vůz nebo řeznického učedníka a říkal si: "Už jede." Jenomže pokaždé zjistil, že se spletl. Mezi těmi falešnými poplachy odtikaly snad celé hodiny, navíc ho otravovala jedna veliká moucha, která byla tak vysoko na okně, že na ni nedosáhl.

Během hlídkování se stala jedna drobná příhoda, která se později ukázala velice důležitá. Přišla nějaká paní a donesla hrozny pro Digoryho maminku, a protože dveře do jídelny byly otevřené, Digory nemohl neslyšet tetu Letty a tu dámu, jak si v hale povídají.

"Ty jsou ale krásné," řekl hlas tety Letty. "Kdyby jí něco mohlo pomoci, určitě by to byly tyhle hrozny. Ale chudinka malá Mabel! Obávám se, že by potřebovala ovoce ze země mládí, aby jí uzdravilo. V tomhle světě jí už asi nepomůže nic." Pak obě ztišily hlas a ještě dlouho mluvily, ale Digory už jim nerozuměl.

Kdyby o zemi mládí slyšel vyprávět ještě před pár dny myslel by si, že se to prostě jen tak říká. Dospělí to někdy dělají. Jenomže teď už věděl, že opravdu existují další světy a že on sám v jednom z nich byl. To tedy znamenalo, že někde může existovat i skutečná země mládí! Může existovat skoro cokoli. A v nějakém jiném světě třeba roste ovoce, které by doopravdy mohlo vyléčit jeho maminku! A to by... a to... Však to sami znáte, jaké to je, když vám svitne naděje na něco, co zoufale chcete. Skoro sejí bráníte, protože jste se už tolikrát zklamali. Právě tak bylo teď Digory mu, ale jiskru naděje udusit nedokázal. Mohla by... skutečně by to mohla být pravda. Už se přece stalo tolik podivných věcí. A on má magické prsteny. Každým tím jezírkem v lese se určitě dá dostat do nějakého jiného světa. Prohledá je třeba všechny, aby maminka byla zase zdravá. A všechno bude zase v pořádku. Docela zapomněl na to, že čeká na čarodějnici. Už už by strčil ruku do kapsy, ve které měl žlutý prsten, když tu zaslechl zvuk cválajících kopyt.

"Co to asi je?" divil se Digory. "Hasičská stříkačka? Kdepak asi hoří? Propáníčka, oni jedou sem k nám. No nazdar, vždyť je to ona."

Snad už víte, koho asi myslel tím ona.

Nejdřív se za rohem vyřítila drožka takovou rychlostí, že jedno kolo bylo chvíli nad zemí. Na kozlíku nebyl nikdo, zato na střeše drožky stála - ne seděla, stála! -as dokonalou rovnováhou balancovala Jadis, Nejvyšší královna a postrach Charnu. Zuby měla vyceněné, oči jí žhnuly jako plameny a dlouhé vlasy za ní vlály jako ocas komety. Nemilosrdně švihala koně. Ten měl nozdry rudé a rozšířené a na bocích chomáčky pěny. Šíleným tryskem doběhl až k hlavnímu vchodu, o pár centimetrů minul sloup pouliční lampy a pak se vzepjal na zadních nohách. Drožka tak narazila do sloupu a rozpadla se na několik kusů. Čarodějnice ji na poslední chvíli jediným nádherným skokem stačila opustit a přistála na koňském hřbetě. Usadila se obkročmo a začala koni něco šeptat do ucha. Nechtěla ho uklidnit, ale spíš ještě víc rozdráždit. Vzápětí byl znovu na zadních a řehtal jako pominutý. Kopal kolem sebe nohama, chňapal zuby, blýskal očima a házel hřívou. Jen ten nejlepší jezdec se mu mohl ještě udržet na hřbetě.

Než se Digory z toho všeho vzpamatoval, se-mlela se spousta dalších věcí. Vzápětí za první drožkou se přiřítila druhá a z ní vyskočil jakýsi obtloustlý muž v redingotu a policista. Pak přijela ještě třetí drožka se dvěma dalšími policisty. Za nimi se přiřítilo asi dvacet lidí - většinou poslíčků - na kolech, všichni zvonili na zvonky, výskali a pokřikovali. A nakonec se přihnal dav pěšáků; všichni byli celí uřícení, ale zjevně se dobře bavili. Ve všech domech v okolí se otevírala okna a z každých vchodových dveří vykoukla služka nebo komorník. Chtěli z té zábavy taky něco mít.

Mezitím se z trosek první drožky začal hrabat nějaký starý pán. Několik lidí mu hned přispěchalo na pomoc, ale protože jeden ho tahal tam a druhý sem, byl by nejspíš stejně rychle vstal i bez pomoci. Digoryho napadlo, že to je asi strýc Andrew, ale starému muži nebylo vidět do obličeje. Měl totiž cylindr naražený až po bradu.

Digory vyběhl a vmísil se do davu.

"To je ta ženská, to je ta ženská," křičel tlouštík a ukazoval na Jadis. "Konejte svou povinnost, strážníku. Z obchodu mi ukradla zboží za stovky a tisíce liber. Podívejte na tu šňůru perel, co má kolem krku. Ta je moje. A navíc mi ještě udělala monokl!"

"To teda jo, šeříku," dosvědčoval někdo z davu. "Takovej monokl se jen tak nevidí. To teda muselo bejt něco! Teda ta má sílu, to mě podržte!"

"Měl byste si na to dát syrový biftek, pane," radil řeznický pomocník.

"Tak tedy," řekl ten nejvrchnější z policistů, "co se to tady děje?"

"Říkám vám, že mi..." začal tlouštík, ale vtom někdo jiný vykřikl: "Toho dědulu z drožky ne-nechte zmizet. Ten ji ke všemu naváděl."

Starý pán, což byl zcela jistě strýc Andrew, se jen tak tak držel na nohou a mnul si modřiny. "Tak tedy," obrátil se na něj policista, "co se to tady děje?"

"Huhly bubly fufly," ozval se zpod klobouku hlas strýce Andrewa.

"Nezahrávejte si se mnou," okřikl ho policista přísně. "Tady není vůbec nic k smíchu. A sundejte si ten klobouk!"

To se lehce řeklo, ale hůř udělalo. A tak, když strýc Andrew chvilku marně bojoval s kloboukem, dva jiní policisté ho popadli a cylindr mu z hlavy stáhli.

"Děkuji vám, děkuji vám," řekl strýc Andrew slabým hlasem. "Děkuji. Propáníčka, co se to děje, jsem celý otřesený. Mohl bych dostat malou skleničku brandy...?"

"Teď buďte tak laskav a odpovídejte na otázky," řekl policista a vytáhl velikánský zápisník a malinkatou tužku. "To vy zodpovídáte za tuhle ženu?"

"Pozor!" ozvalo se z davu a policista stačil uskočit právě včas. Kůň zrovna kopl jeho směrem tak, že by ho byl pravděpodobně zabil. Čarodějnice obrátila koně hlavou proti davu. V ruce držela dlouhý ostrý nůž a spěšně jím odřezávala zbytky postroje z rozbité drožky.

Celou tu dobu se Digory pokoušel dostat k ní blíž, tak blízko, aby se jí mohl dotknout. Nebylo to vůbec snadné. Z jedné strany se tlačila spousta lidí, a aby se dostal k čarodějnici z druhé strany, musel by se protáhnout škvírkou mezi koňskými kopyty a zábradlím předzahrádky. Kdybyste viděli, jak ten kůň vyváděl, uvědomili byste si, že to byl dost složitý úkol. Digory si to dobře uvědomoval, protože o koních toho spoustu věděl. Ale zaťal zuby a rozhodl se vrhnout se tam v nejbližší vhodný okamžik.

Davem si teď prorazil cestu brunátný muž v buřince.

"Strážníku," řekl, "to je můj kůň, co na něm sedí, a taky to byla moje drožka, než z ní nadělala třísky na podpal."

"Jeden po druhém, prosím, jeden po druhém," napomínal policista.

"Na to není čas," nedal se drožkář. "Já toho koně znám lip než vy. To není nějaká vobyčejnská kobyla. Jeho táta byl důstojnickej kůň u kavalerie, to teda byl. A jestli ho ta ženská bude ještě chvilku štvát, tak to někdo odskáče životem. Říkám vám, pusťte mě k němu."

Policista byl docela rád, že má dobrý důvod od koně couvnout. Drožkář se tedy dostal blíž, podí-

Andrew se k němu zase připlížil a chtěl mu sáhnout do kapsy. Stejně by to bylo na nic, i kdyby se mu to povedlo, protože si myslel, že zelené prsteny jsou pro směr "domů". Ale Digory samozřejmě nechtěl přijít ani ojeden.

"Stát!" vykřikla čarodějnice. "Běžte dál, ještě dál. Jestli se někdo přiblíží na deset kroků k některému z těch dětí, bude mít co do činění se mnou." Potěžkávala železnou tyč, kterou odervala z pouliční lampy, a chystala se ji hodit. Nikdo ani na chvíli nezapochyboval, že umí házet velice dobře.

"Tak!" mluvila tentokrát na strýce. "Tys chtěl potají zmizet zpátky do svého světa s tím klukem a mě tady nechat."

Najednou se strýc Andrew rozčílil tak, že zapomněl i na strach. "Ano, madam, to jsem chtěl," odsekl. "To jsem tedy rozhodně chtěl. A měl bych na to právo! Zacházela jste se mnou velice hanebně a velice ohavně. Snažil jsem se ze všech sil vycházet vám vstříc tolik, kolik bylo v mé moci. A jak jste se mi za to odměnila? Oloupila jste -ano, opakuji, oloupila jste velice váženého klenotníka. Trvala jste na tom, že vás musím pozvat na přehnaně drahý, neřku-li neslušně okázalý oběd, ačkoli abych to mohl udělat, musel jsem zastavit svoje hodinky a řetěz. A ujišťuji vás, madam, že nikdo z naší rodiny neměl ve zvyku navštěvovat zastavárny, až na mého synovce Edwarda, a ten sloužil u Královské gardy. Během toho nepoživatelného jídla -ještě teď je mi z něj nevolno -jste svým chováním a hovorem na sebe přivolala nežádoucí pozornost všech přítomných. Zostudila jste mě na veřejnosti, madam! Do té restaurace už nikdy nemohu vkročit. Napadla jste policii. Ukradla jste..."

"Nechtě toho, šéfe, nechtě toho," vložil se do toho drožkář. "Radši se koukejte a poslouchejte."

Rozhodně bylo co poslouchat a na co se dívat. Ze stromu, kterého si předtím všiml Digory, byl teď vzrostlý buk, jehož větve se nad nimi zlehka kolébaly. Stáli v chladné zelené trávě, kolem kvetly sedmikrásky a blatouchy.