Jdi na obsah Jdi na menu
 


6.kapitola - Začátek strýcových potíží

Pusť! Pusť!" ječela Polly. "Já se tě přeci vůbec nedotýkám," bránil se Digory.

Nato se jejich hlavy vynořily z jezírka a znovu je zalilo slunečné ticho lesa mezi světy. Po té zatuchlosti a zkáze světa, který právě opustili, jim připadalo ještě sytější, teplejší a pokojnější než dřív. Myslím, že kdyby byli mohli, zapomněli by, kdo jsou a odkud přišli, a byli by si tam lehli a vychutnávali by si, že mohou v polospánku naslouchat rostoucím stromům. Ale tentokrát jim něco nedovolilo ani přivřít oči. Jakmile se vyškrábali na trávu, zjistili, že nejsou sami. Královna nebo čarodějnice, podle toho, jak jí chcete říkat, se tu objevila s nimi a pevně držela Polly za vlasy. Proto Polly křičela: "Pusť!"

Mimochodem, tím se prokázala další věc, kterou strýc Andrew Digorymu neřekl, protože to sám nevěděl. Když se chcete dostat z jednoho světa do druhého, nemusíte se sami dotýkat prstenu, stačí, když se držíte někoho, kdo se ho dotýká. Funguje trochu jako magnet - každý ví, že když seberete magnetem jeden špendlík, přiskočí k němu i druhý.

Královna Jadis tady v lese vypadala úplně jinak. Byla mnohem bledší než dřív, byla tak bledá, že z její krásy nezbylo už skoro nic. Byla také shrbená a vypadalo to, že sejí i špatně dýchá, jako by ji zdejší vzduch dusil. Děti už sejí přestaly bát.

"Pusťte! Pusťte mi ty vlasy!" přikázala Polly. "Co si vlastně myslíte?"

"No tak! Pusťte jí vlasy. Okamžitě," přidal se Digory. Oba s ní začali zápolit. Byli silnější než ona, a tak za pár vteřin musela Polly pustit. Zapotácela se, lapala po dechu a v očích měla hrůzu.

"Honem, Digory!" zvolala Polly. "Vyměnit prsteny a do našeho jezírka."

"Pomoc! Pomoc! Smilování!" prosila je čarodějnice slabým hlasem a klopýtala k nim. "Vezměte mě s sebou. Nemůžete mě přece nechat na tomhle příšerném místě. Zabíjí mě to tady!"

"To jsou státní zájmy," odsekla jedovatě Polly. "Jako když jste zabila všechny ty lidi ve svém vlastním světě. Pospěš si, Digory."

Nasadili si zelené prsteny, ale Digory váhal: "Zatrápeně! Co máme dělat?" Nemohl si pomoci, bylo mu královny trochu líto.

"Ale no tak, nevěř jí," okřikla ho Polly. "Deset k jedné, že to jenom hraje. Tak už pojď." A obě děti se vrhly do svého jezírka.

"Ještě že jsme si udělali tu značku," pomyslela si Polly.

Pak skočili, ale Digory cítil, jak ho za ucho popadl chladný palec a ukazovák; byla to čarodějnice. Jak padali a začaly se objevovat nejasné obrysy našeho světa, sevření jejích prstů sílilo. Čarodějnice zřejmě znovu nabírala sílu. Digory se s ní rval a kopal, ale nebylo to vůbec nic platné. Za okamžik se objevili v pracovně strýce Andrewa. Strýc tam stál a kulil oči na to nádherné stvoření, které Digory přivedl z jiného světa.

Nebylo divu, že tak zíral. Digory a Polly zírali také. Čarodějnice se vzpamatovala ze své slabosti, a když ji spatřili ve svém vlastním světě, musela každému doslova vyrazit dech. Už v Charnu byla dost děsivá, ale tady v Londýně vzbuzovala hrůzu. Především si až tady uvědomili, jak je velká. "Jako by ani nebyla člověk," pomyslel si Digory, a mohl mít klidně pravdu, protože se povídá, že vládcové z Charnu měli v žilách krev obrů. Ale ta výška ještě nebyla ničím v porovnání s její krásou, s její ohnivostí a s její nezkrotností. Vypadala desetkrát živější než většina lidí, které potkáte na ulicích Londýna. Strýc Andrew se ukláněl, mnul si ruce a upřímně řečeno, byl dost vyděšený. Vedle čarodějnice vypadal jako červíček. Ale přesto, jak později poznamenala Polly, si její a jeho obličej byly v něčem podobné, jejich výrazy měly cosi společného. Vypadají tak všichni zlí čarodějové, to bylo ono "znamení", které Jadis nenašla v Digoryho tváři. Digory a Polly najednou věděli, že se už nikdy nebudou strýce Andrewa bát. Taky proč? Člověk se taky nebojí žížaly, když se setkal s chřestýšem, nebo krávy, když měl možnost vidět rozzuřeného býka.

"Pche," pomyslel si Digory. "On a čaroděj! To zrovna. Zato ona, taje opravdová."

Strýc Andrew si dál mnul ruce a ukláněl se. Snažil se říct něco velice zdvořilého, ale v ústech měl tak sucho, že nemohl mluvit. Jeho "experiment" s prsteny, jak tomu říkal, byl úspěšnější, než mu bylo milé. I když si s magií pohrával roky, všechna nebezpečí, pokud to jen trochu šlo, nechával na jiných. Nic takového se mu ještě v životě nestalo.

Náhle Jadis promluvila, ne moc hlasitě, ale přesto tak, že se celý pokoj zachvěl.

"Kde je ten mág, jenž mě přivolal do tohoto světa?" ptala se.

"A... á, madam," zajíkal se strýc Andrew, "je mi velikou ctí, jsem zavázán... takové nečekané potěšení... kdybych jen byl měl možnost podniknout nějaké přípravy... já... já..."

"Kde je ten mág, hlupáku?" obořila se na něj Jadis.

"To... to jsem já, madam. Doufám, že omluvíte všechny, ehm, drzosti, které si snad tyhle dvě nevychované děti dovolily. Ujišťuji vás, že nebylo mým úmyslem..."

"Ty?"  pokračovala královna ještě děsivějším hlasem a udělala jeden dlouhý krok přes pokoj, chytila ho za vlasy a zatáhla, takže k ní musel zvednout tvář. Dlouze šiji prohlížela, stejně jako předtím v Charnu si prohlížela Digoryho. Strýc celou dobu mrkal a nervózně se olizoval. Nakonec ho pustila, tak náhle, že se zapotácel a narazil zády do zdi.

"Vidím," řekla pohrdlivě, "že jsi opravdu čaroděj, svým způsobem. Vstaň, ty pse, a neválej se tam, jako kdybys mluvil se sobě rovným. Jak je možné, že znáš magii? Ty v sobě žádnou královskou krev nemáš, na to bych přísahala."

"Ehm... tedy... no, přísně vzato, asi ne," koktal strýc Andrew. "Královskou přímo ne, madam. Ale Ketterleyová jsou velice stará rodina. Stará dorsetshireská rodina, madam."

"Mlč," okřikla ho čarodějnice. "Vidím, co jsi zač. Jsi malý upachtěný kouzelníček, který pracuje podle pravidel a knih. V mém světě jsme se s takovými vypořádali už před tisíci lety. Ale tady ti dovolím, abys byl mým sluhou."

"Budu velice potěšen, budu šťasten, když vám budu mocib... být jakkoli nápomocen, k službám, s největší radostí."

"Mlč! Příliš mluvíš. Dám ti první úkol. Vidím, že jsme ve velkém městě, tak mi okamžitě opatři kočár nebo létající koberec nebo dobře vycvičeného draka, prostě něco, čím v tvé zemi obvykle cestují urozené a královské osoby. Pak mi ukaž, kde si mohu opatřit šaty a šperky a otroky odpovídající mému postavení. Zítra začnu dobývat zdejší svět."

"Já... já...já hned objednám drožku," zajíkal se strýc Andrew.

"Stát!" zarazila ho čarodějnice, když došel ke dveřím. "Na nějakou zradu ani nepomysli. Mé oči vidí skrze stěny a do lidských myslí. Budou s tebou, kamkoli půjdeš. Při první známce neposlušnosti tě opředu takovým kouzlem, že všechno, nač usedneš, ti bude připadat jako rozžhavené železo, a kdykoli si lehneš do postele, budeš mít u nohou neviditelné kusy ledu. Běž už!"

Stařík odcházel a nápadně připomínal zpráskaného psa.

Děti se bály, že teď si to čarodějnice vyřídí s nimi. Ovšem ona se o tom, co se stalo v lese, ani nezmínila. Myslím (a Digory si to myslí také), že se na to tiché místo vůbec nepamatovala. I kdyby se tam dostala sebevíckrát a byla tam sebedéle, stejně by o něm nic nevěděla. Teď, když zůstala s dětmi sama, nevšímala si ani jednoho z nich. To byla také celá ona. V Charnu úplně přehlížela Polly, protože ten, koho hodlala využít, byl Digory. Teď, když měla strýce Andrewa, nevšímala si ani Digoryho. Čarodějnice už jsou prostě takové. Lidi a věci je nezajímají, když jim nemohou být užiteční. V místnosti tedy bylo asi minutu nebo dvě ticho. Ale podle toho, jak Jadis podupávala špičkou nohy, bylo jasné, že začíná být netrpělivá.

Nakonec promluvila sama k sobě: "Co ten starý hlupák dělá? Měla jsem si vzít s sebou bič." A vydala se hledat strýce Andrewa.

"Uf!" řekla Polly a dlouze vydechla úlevou. "A teď musím domů. Je strašně pozdě. Pěkně to schytám."

"Tak jdi, ale vrať se, jak nejdřív to půjde," prosil Digory. "To je prostě hrůza, mít ji tady. Musíme vymyslet nějaký plán."

"To je teď věc tvého strýčka," namítla Polly. "To on si začal zahrávat s magií."

"Ale stejně se vrať, ano? Ježiškote, přece mě v takové bryndě nenecháš."

"Jdu domů tunelem," řekla Polly dost chladně. "To bude nejrychlejší. Neměl by ses náhodou omluvit, jestli chceš, abych se vrátila?"

"Omluvit?" vykřikl Digory. "No jo, holka. Co jsem udělal?"

"Samozřejmě že nic," ucedila Polly jedovatě. "Jenom jsi mi málem ukroutil zápěstí v té síni s figurínami jako zbabělý surovec. Jenom jsi klepl do zvonku jako nějaký pitomý osel, jenom ses ohlížel v tom lese, takže ta čarodějnice měla čas chytit tě dřív, než jsme skočili do jezírka. Nic víc."

"Aha," řekl velice překvapeně Digory. "No dobře, omlouvám se. A vážně mě mrzí, co se stalo

u těch figurín. Tak. Omluvil jsem se. A ty teď buď tak hodná a vrať se. Jestli se nevrátíš, budu v pěkné kaši."

"Nevím, co by se ti mělo dít. To pan Ketterley bude sedět na rozžhavených židlích a mít led v posteli, ne?"

"O to nejde," vysvětloval Digory. "Já mám starost o maminku. Co kdyby ta příšera vešla do jejího pokoje? Mohla by ji k smrti vyděsit."

"Aha," řekla Polly docela jiným tónem. "Tak dobře. Do smrti dobrý. Vrátím se, když to půjde. Ale teď už vážně musím jít." A protáhla se malými dvířky do tunelu. To tmavé místo mezi trámy, které jim ještě před pár hodinami připadalo tak dobrodružné, bylo teď milé a domácké.

Teď zpátky ke strýci Andrewovi. Chudák, jeho staré srdce bušilo jako o závod, když klopýtal ze schodů od půdy. Neustále si přitom otíral čelo kapesníkem. Došel do svého pokoje, který byl o patro níž, a zamkl se v něm. Ze všeho nejdřív zašmátral v šatníku po láhvi a malé skleničce. Měl je tam schované před tetou Letty. Nalil si plnou sklenici nějakého odporného nápoje pro dospělé, naráz ho vypil a zhluboka se nadechl.

"To už přestává všechno," řekl si nahlas. "Jsem úplně v šoku, strašně rozčilený. A v mém věku!"

Nalil si druhou sklenici, tu vypil také a začal se převlékat. Vy jste takové šaty asi nikdy neviděli, ale já se na ně dobře pamatuji. Nasadil si takový lesklý tuhý límeček, co vás pořád nutí držet bradu nahoře, bílou vestu se vzorem a přes břicho si pěkně zavěsil řetěz hodinek. Oblékl si svůj nejlepší redingot, to je takový šosatý kabát, nosil ho obvykle jen na svatby a pohřby. Nakonec vytáhl nejlepší cylindr a okartáčoval ho. Na nočním stolku stála váza s květinami, kterou tam dala teta Let-ty; jednu ulomil a zastrčil do knoflíkové dírky. Z malé zásuvky vlevo vytáhl čistý kapesník (krásný, takový už dnes neseženete) a kápl na něj trochu voňavky. Na nos si nasadil monokl se silnou černou stuhou a na závěr svůj vzhled ještě zkontroloval v zrcadle.

Děti umějí někdy pěkně hloupnout, jak jistě víte, ale dospělí taky, i když trochu jinak. Od této chvíle se tak začal chovat i strýc Andrew. Když čarodějnici neměl na očích, nějak rychle zapomněl na to, jak ho vyděsila, a myslel víc a víc na její úžasnou krásu. Pořád si říkal: "To je ale ženská, u všech všudy, to je ženská. Báječné stvoření." Nějak také pozapomněl na to, že to "báječné stvoření" přivedly děti, a měl dojem, jakoby ji sám svou magií přivolal z nějakého vzdáleného světa.

"Andrewe, chlapče," řekl si, když se podíval do zrcadla, "ty jsi ale na svůj věk pekelně zachovalý. Velice důstojná osoba, jen co je pravda."

Ten pošetilý stařík si skutečně začal najednou myslet, že se do něj čarodějnice zamiluje. Něco společného s tím vším měly nejspíš ty dvě skleničky a také jeho nejlepší šaty. Ale tak či tak, byl ješitný až hrůza - proto se také stal čarodějem.

Odemkl dveře,  sešel dolů, poslal služku pro drožku (v té době měl každý spoustu služebnictva) a nahlédl do salonu. Jak předpokládal, teta Letty tam byla. Klečela na podlaze a spravovala matraci.

"Leticie, moje drahá," začal strýc Andrew. "Já... ehm... musím odejít. Půjč mi, prosím tě, asi pět liber, buď hodná olka." Ano, řekl "olka", tak on vyslovoval "holka".

"Kdepak, můj drahý Andrewe," odpověděla teta lety pevným, tichým hlasem, aniž vzhlédla od práce. "Kolikrát jsem ti už říkala, že ti peníze nepůjčím."

"Nedělej drahoty, ty moje zlatá olka," vemlouval se strýc Andrew. "Nutně je potřebuji, je to strašně důležité. Mohl bych se dostat do moc obtížné situace, když to neuděláš."

"Andrewe," pohlédla mu teta Letty přímo do tváře. "Překvapuje mě, že právě ty se nestydíš žádat mě o peníze."

Ptáte se, proč to řekla? No, to je taková dlouhá a nudná historka, spíš pro dospělé. Strýc Andrew se totiž tetě Letty takzvaně staral o finance, ale přitom neustále utrácel její peníze za doutníky a brandy, a tím vším ji připravil o velkou část jmění, které měla před třiceti lety.

"Olka moje milá," naléhal strýc Andrew. "Ty to nechápeš. Mám dnes zcela neočekávané výdaje. Musím se trochu věnovat jednomu hostu, chápej. No tak, nebuď tak tvrdohlavá."

"Byl bys tak hodný a řekl mi, jakému hostu?" ptala se teta Letty.

"Totiž... tedy... právě dorazila jedna velice významná návštěva."

"Významná, to tak, to určitě," ušklíbla se teta Letty. "Nevím nic o tom, že by někdo zvonil."

Ale právě v té chvíli se zprudka rozlétly dveře a teta s němým úžasem zírala na obrovskou a nádherně oblečenou ženu, které z očí sršely blesky. Byla to čarodějnice.