5.kapitola - Osudné slovo
Děti stály proti sobě, každé z jedné strany sloupu, na kterém se ještě chvěl zvonek, i když už nevydával žádný tón. Najednou uslyšely tichý zvuk z nepoškozeného konce sálu. Bleskově se oba otočili, aby viděli, co to je. Jedna z těch figurín, ta nejvzdálenější z nich, žena, která Digorymu připadala tak krásná, se zvedala z křesla. Když vstala, uvědomily si děti, že je mnohem větší, než si myslely. Na první pohled bylo jasné, nejen podle koruny a roucha, ale i podle křivek těla a ohnivého pohledu, že je to mocná královna. Rozhlédla se po místnosti, podívala se na nedávné škody, pohlédla na děti, ale z jejího výrazu se nedalo poznat, jestli o něčem z toho přemýšlí neboje překvapená. Kráčela k nim dlouhými, ráznými kroky.
"Kdo mne probudil? Kdo zlomil kouzlo?" zeptala se.
"To jsem byl asi já," řekl Digory.
"Ty!" položila mu královna ruku na rameno; byla to bílá, krásná ruka, ale Digory cítil, že je také silná jako kleště. "Ty? Ale ty jsi jen dítě, neurozené dítě. Každý na první pohled vidí, že nemáš v těle ani kapku šlechtické či královské krve. Jak se někdo takový vůbec opováží vstoupit do tohoto domu?"
"Přišli jsme z jiného světa, pomocí kouzel," vysvětlovala Polly, protože si myslela, že je nejvyšší čas, aby si královna všimla i jí, nejen Digoryho.
"Je to pravda?" zeptala se královna. Pořád se přitom dívala na Digoryho a o Polly pohledem ani nezavadila.
"Ano, je," odpověděl.
Královna uchopila druhou rukou jeho bradu a malinko mu ji nadzvedla, asi proto, aby mu lépe viděla do tváře. Digory se snažil její pohled opětovat, ale brzo musel očima uhnout. Přemohla ho. Prohlížela si ho pozorně víc než minutu, pak ho pustila a řekla: "Ty nejsi mág. Nemáš v sobě znamení magie. Musíš být jen mágův sluha. Dostal ses sem díky kouzlům někoho jiného."
"To byl můj strýček Andrew," vysvětloval Digory.
V té chvíli se ozvalo nějaké dunění, pak i skřípění a nakonec hřmot padajícího zdiva. Podlaha se otřásla. Nebylo to přímo v téhle místnosti, ale někde blízko.
"Tady nejsme v bezpečí," řekla královna. "Celý palác se brzy zřítí. Pokud odsud během několika minut neodejdeme, budeme pohřbeni pod troskami." Říkala to tak klidně, jako by někomu sdělovala, kolik je hodin. "Pojďte," dodala a napřáhla ke každému z dětí jednu ruku. Polly byla ještě trochu uražená a navíc se jí královna pranic nelíbila, takže by se za ruku asi vzít nenechala, kdyby záleželo jen na ní. Ale ačkoli královna hovořila tak klidně, její pohyby byly rychlé jako myšlenka. Než si Polly uvědomila, co se děje, její levou ruku svírala dlaň o tolik větší a silnější než ta její, že nemohla dělat vůbec nic.
"Hrozná ženská," myslela si Polly. "Ta je tak silná, že by mi jedním trhnutím dokázala ruku zlomit. A navíc mě drží za levou ruku, to se ani nedostanu ke kapse se žlutým prstenem. Kdybych se pokusila na něj dosáhnout pravačkou, nemuselo by se mi to povést dřív, než by se mě začala ptát, co to dělám. Ať se stane cokoli, o prstenech jí nesmíme říct. Doufám, že Digory bude mít dost rozumu, aby mlčel. Kdybych s ním tak mohla chvilku mluvit o samotě."
Královna je vedla ze síně figurín do dlouhé chodby a pak celým bludištěm síní a schodů a nádvoří. Každou chvilku odněkud uslyšeli, jak se řítí nějaká další část paláce. Jednou se dokonce veliký oblouk sesypal těsně po tom, co pod ním prošli. Královna šla rychle - děti musely běžet, aby jí stačily - ale nebyl na ní znát strach. Digory si myslel: "Taje tak úžasně statečná! A silná! Tomu říkám královna! Doufám, že nám poví, jak to s tímhle místem vlastně bylo."
Skutečně jim tu a tam něco řekla: "Tyhle dveře vedou do podzemních kobek." Nebo: "Tohle je chodba k hlavní mučírně a tohle bývala stará hodovní síň. Můj pradědeček sem pozval na hostinu sedm set šlechticů a všechny je pobil, než stačili dopít sklenice. Měli buřičské myšlenky."
Nakonec vešli do síně mnohem větší a vyšší než všechny, které zatím viděli. Podle toho a podle obrovitých dveří na protější straně Digory usoudil, že konečně přicházejí k hlavnímu východu. A měl pravdu. Dveře byly inkoustově černé, buď z ebenu nebo z nějakého černého kovu, který se v našem světě nenachází. Zajišťovaly je veliké závory, některé z nich tak vysoko, že by na ně nedosáhli, a všechny tak těžké, že by je neuzdvihli. Digory byl zvědavý, jak se odtud asi dostanou.
Královna pustila jeho ruku a zvedla paži. Narovnala se do plné výšky a znehybněla. Pak řekla něco, čemu nerozuměli, ale znělo to dost hrozně, a udělala pohyb, jako kdyby na vrata něco hodila. A ty vysoké a těžké dveře se nejprve zachvěly, jako by byly z hedvábí, a vzápětí se začaly rozpadat, až z nich nezbylo nic než hromádka prachu.
Digory hvízdl.
"Má tvůj pán, tvůj strýc čaroděj, takovou moc jako já?" zeptala se královna a znovu pevně sevřela Digoryho ruku. "Ale to se dozvím později. Zatím si pamatuj, co jsi viděl. Tohle se stane se všemi věcmi a s lidmi, kteří mi stojí v cestě."
Proudilo sem náhle mnohem víc světla, než zatím v téhle zemi viděli, a když je královna vyvedla ven, nepřekvapilo je, že se ocitli pod širým nebem. Vítr, který jim vál do tváře, byl chladný, ale přitom jaksi zatuchlý. Dívali se z vysoké terasy a před nimi se doširoka rozkládala krajina.
Nízko nad obzorem viselo veliké rudé slunce, mnohem větší než to naše. Digory okamžitě poznal, že je starší než to naše a že je to slunce, jehož konec se blíží, slunce unavené dlouhou poutí po tomto světě. Nalevo od slunce a o něco výš nad obzorem zářila osamělá hvězda, velká a jasná. Nic jiného na tmavém nebi vidět nebylo, byla to ponurá dvojice. Kolem se na všechny strany, kam až oko dohlédlo, rozkládalo obrovské město. Ale bylo opuštěné, nikde ani živáčka. Všechny chrámy, věže, paláce, pyramidy a mosty vrhaly v tom unaveném slunečním světle dlouhé, zlověstné stíny. Kdysi městem asi protékala veliká řeka, ale voda už dávno zmizela a zbyla jen široká škarpa plná šedého prachu.
"Dobře si prohlédněte, co žádné oči už nikdy nespatří," řekla královna. "Takový byl Charn, ono veliké město, město svrchovaných králů, vzácný div světa, možná i všech světů. Vládne tvůj strýc tak velkému městu, chlapče?"
"Ne," odpověděl Digory. Chtěl vysvětlit, že strýc Andrew nevládne vůbec žádným městům, ale královna pokračovala: "Teď je město tiché. Ale stávala jsem tady v dobách, kdy i vzduch se chvěl zvuky z Charnu - dusotem nohou, skřípěním kol, práskáním bičů, sténáním otroků, hřmotem vozů a duněním obětních bubnů v chrámech. Stávala jsem tady, když se z každé ulice ozýval ryk bitvy
a řeka Charn zrudla krví." Odmlčela se a dodala: "A jediná žena to všechno v jediném okamžiku navždy smetla."
"Kdo?" zeptal se Digory slaboučkým hláskem; odpověď už ale uhodl dopředu.
"Já," prohlásila královna. "Já, královna Jadis, poslední královna, královna celého světa."
Obě děti mlčky stály a v chladném větru se třásly.
"Byla to vina mé sestry," pokračovala královna. "Dohnala mě k tomu. Kéž kletba všech mocností spočívá na ní na věky! Já jsem byla až do poslední chvíle ochotná se usmířit - ano, i ušetřit její život, jen když mi předá trůn. Ale to ona odmítla. Její pýcha zničila celý svět. Dokonce i potom, když začala válka, jsme obě slavnostně slíbily, že nepoužijeme k boji magii. Jenomže když ona svůj slib porušila, co jsem měla dělat? Hloupá! Jako kdyby nevěděla, že moje magie je silnější než její! Dokonce věděla, že vlastním tajemství Osudného slova. Myslela si snad - vždycky byla taková slabošská - že ho nepoužiji?"
"Co to bylo?" ptal se Digory.
"To bylo největší tajemství," vysvětlovala královna Jadis. "Velcí králové našeho rodu znali to tajemství dávno. Bylo to slovo, které když se po příslušných obřadech vysloví, zničí všechno živé, kromě toho, kdo je vyslovil. Dávní králové ale byli slabí a zbabělí, a tak sebe i všechny, kdo přišli po nich, zavázali slavnou přísahou, že po tomto slově nikdy nebudou pátrat. Jenže já jsem ho objevila na tajném místě a zaplatila jsem za něj obrovskou cenu. Nepoužila jsem ho, dokud mě ona nedonutila. Snažila jsem seji porazit všemi ostatními způsoby. Prolévala jsem krev svých armád jako vodu."
"Bestie jedna," zavrčela si pro sebe Polly.
"Poslední velká bitva," pokračovala královna, "zuřila po tři dny přímo tady v Charnu. Po tři dny jsem ji sledovala právě odsud. Nepoužila jsem svou moc, dokud poslední z mých vojáků nepadl a dokud ta prokletá žena, moje sestra, v čele svých vzbouřenců nebyla už v polovině schodů, které vedou z města sem na terasu. Počkala jsem, až bude tak blízko, že si uvidíme do tváře. Blýskla po mně svýma zlýma očima a řekla: ,Vítězství!' ,Ano,' odpověděla jsem já, ,vítězství, ale ne tvoje.ť A vyslovila jsem to SLOVO. Rázem jsem byla jedinou živoucí bytostí pod sluncem."
"Ale co lidé?" zalapal Digory po dechu.
"Jací lidé, chlapče?" zeptala se královna.
"Všichni ti obyčejní muži," řekla Polly, "kteří vám nikdy nic neudělali. A ženy a děti a zvířata."
"Copak to nechápeš?" divila se královna a pořád mluvila jen k Digorymu. "Byla jsem královna. Všechno to byli moji lidé. K čemu jinému by byli dobří než k tomu, aby plnili mou vůli?"
"Stejně to pro ně byla ošklivá smůla," trval na svém Digory.
"Zapomněla jsem, že jsi jen prostý chlapec. Jak bys mohl chápat státní zájmy? Musíš se naučit, dítě, že to, co je snad špatné po tebe nebo pro jiné obyčejné lidi, není špatné pro mocnou královnu, jako jsem já. Celá váha světa spočívá na mých ramennou. Můj osud je vznešený a osamělý."
Digory si náhle vzpomněl, že strýc Andrew použil přesně stejná slova. Jenomže když je pronesla královna Jadis, zněla mnohem velkolepěji -možná proto, že strýc Andrew nebyl přes dva metry vysoký a oslnivě krásný.
"A co jste udělala potom?" chtěl vědět Digory.
"Už předtím jsem vložila mocná kouzla na místnost, kde sedí sochy mých předků. Tato kouzla způsobila, že jsem mohla usnout mezi nimi, sama podobná soše, a nepotřebovala jsem jídlo ani teplo, i kdyby uplynulo tisíc let, dokud mě někdo neprobudí zvukem zvonku."
"A že slunce vypadá takhle, za to taky může to vaše Osudné slovo?" zeptal se Digory.
"Jak takhle?" ptala se Jadis.
"No, zeje tak velké, tak červené a tak chladné."
"Vždycky bylo takové," řekla Jadis. "přinejmenším poslední statisíce let. Ve vašem světě máte snad jiné slunce?"
"Ano, je menší a žlutější. A taky mnohem víc hřeje."
Královna vydechla dlouhé: "Aááách!" A Digory na její tváři uviděl stejný dychtivý a chamtivý výraz, jaký nedávno viděl u strýce Andrewa. "Pak tedy," řekla, "váš svět je mladší."
Ještě jednou se rozhlédla po opuštěném městě - a jestli snad litovala všeho toho zla, které tam napáchala, nedala to na sobě znát.
Poté řekla: "Tak, vzhůru na cestu. Tady na konci věků je chladno."
"Na jakou cestu?" ptaly se obě děti.
"Na jakou cestu?" opakovala překvapeně Jadis. "Do vašeho světa, samozřejmě."
Polly a Digory se po sobě vyděšeně podívali. Polly se královna nelíbila od samého začátku a dokonce i Digory, když teď vyslechl její příběh, měl pocit, že už jí má až dost. Rozhodně nebyla člověk, kterého byste měli chuť si přivést domů. A i kdyby o to přesto stáli, nevěděli, jak to udělat. Především se ale chtěli dostat domů sami. Jenže
Polly nemohla ke svému prstenu a Digory samozřejmě nemohl zmizet bez ní.
Digory zčervenal a začal koktat: "Do... našeho... našeho světa? Já... nevěděl jsem, že tam chcete."
"Z jakého jiného důvodu byste sem byli vysláni, než abyste mě přivedli?" divila se Jadis.
"Náš svět by se vám určitě nelíbil," řekl Digory. "Ze se pro královnu nehodí, viď, Polly? Je hrozně nudný; nestojí za to ho vidět."
"To se brzo změní, až mu budu vládnout."
"Ale to nemůžete," namítl Digory. "Tam to takhle nechodí. Nedovolili by vám to."
Královna se pohrdlivě usmála. "Takových už bylo," řekla, "co si mysleli, že se dokážou postavit na odpor vládcům z Charnu. Ale všichni padli a jejich jména jsou zapomenuta. Pošetilý chlapče. Myslíš si, že já, se svou krásou a se svou magií, nebudu mít do roka celý svět u nohou? Vzpomeň si na svá zaříkadla a okamžitě mě tam doprav."
"To je úplná hrůza," řekl Digory Polly.
"Patrně máš strach o toho svého strýce," usoudila královna Jadis. "Ale když mě bude náležitě ctít, zachová si život i trůn. Proti němu bojovat nehodlám. Musí to být velký mág, když tě sem dokázal vyslat. Je králem celého vašeho světa nebo jen jeho části?"
"Není vůbec král," řekl Digory.
"Lžeš," sykla královna. "Nepatří snad magie vždycky jen ke královské krvi? Kdo kdy slyšel o tom, aby obyčejní lidé uměli čarovat? Vím, jak to je, ať se ti to líbí nebo ne. Tvůj strýc je velký král a velký kouzelník vašeho světa. A díky svému umění uviděl stín mé tváře v nějakém kouzelném zrcadle či studánce a zamiloval se do mě a mé krásy. Pro tu lásku uchystal mocné kouzlo, které otřáslo vaším světem v základech a přeneslo vás přes propast mezi světy, abyste mu vyprosili mou přízeň a dovedli mě k němu. Odpověz mi, že to tak bylo?"
"No, ne přesně," řekl Digory"
"Ne přesně!" rozkřikla se Polly. "Celé to je absolutní nesmysl od začátku do konce."
"Vy červi!" vykřikla královna, zuřivě se vrhla na Polly a popadla ji za vlasy na samém temeni, kde to nejvíc bolí. Ale přitom pustila ruce obou dětí.
"Teď!" křikl Digory.
"Honem!" zvolala Polly.
Zajeli levou rukou do kapsy. Nemuseli si prsteny ani nasadit. Jen se jich dotkli, celý ten jednotvárný svět jim zmizel z očí. Hnali se vzhůru za tím teplým zelenavým světlem.
