4.kapitola - Zvonek a palička
Tentokrát magie nepochybně fungovala. Řítili se dolů, nejdřív tmou a pak mezi spoustou nejasných, vířících tvarů, které mohly být skoro čímkoli. Bylo stále větší světlo a náhle ucítili, že stojí na něčem pevném. O vteřinku později se všechno zaostřilo a mohli se rozhlédnout kolem sebe.
"To je ale divné místo," řekl Digory.
"Mně se tady nelíbí," odpověděla Polly a trochu se otřásla.
Hodně zvláštní bylo světlo. Nepodobalo se slunečnímu a nebylo ani jako elektrické, ani jako světlo lucerny nebo svíčky, ani jako žádné jiné světlo, které kdy viděli. Bylo to kalné načervenalé světlo, ani trochu veselé. Neblikalo. Stáli na jakémsi nádvoří a všude kolem se tyčily domy. Nebe bylo nezvykle temné - tmavomodré, skoro až černé, až bylo trochu divné, že vůbec nějaké světlo je.
"Mají tady divné počasí," řekl Digory. "Možná je zrovna před bouřkou. Nebo před zatměním slunce."
"Mně se to nelíbí," opakovala Polly.
Oba, aniž by tušili proč, mluvili šeptem. A stále se drželi za ruce, i když už vlastně nemuseli.
Kolem dokola nádvoří se tyčily vysoké stěny, byla v nich spousta oken, ale bez skel. Za nimi nebylo vidět nic, jen černá tma. Trochu níž pak byly veliké černé oblouky se sloupy, které vypadaly jako železniční tunely. A bylo tu dost chladno.
Zdi byly temně červené, ale to mohlo být jen tím divným světlem. Všechno tu působilo hodně staře. Některé kamenné dlaždice na nádvoří byly popraskané. Nijak přesně do sebe nezapadaly a jejich rohy byly ohlazené. Jeden ze vstupních oblouků byl napůl zasypaný sutí. Obě děti se pořád otáčely kolem dokola, aby viděly na různé strany nádvoří. Bály se, že se na ně někdo - nebo něco - dívá z některého okna, když jsou k němu zády.
"Myslíš, že tu někdo bydlí?" řekl konečně Digory a pořád ještě šeptal.
"Ne," zavrtěla hlavou Polly, "jsou to samé trosky a neslyšeli jsme jediný zvuk."
"Přestaň se chvilku hýbat a zkusíme poslouchat," navrhl Digory.
Stáli tedy bez hnutí a poslouchali, ale neslyšeli nic jiného než bušení vlastního srdce. Bylo tady ticho jako v lese mezi světy. Ale tohle bylo jiné ticho. Ticho v lese bylo teplé a plné života, že člověk skoro slyšel, jak rostou stromy. Tohle bylo mrtvé, chladné a prázdné ticho, ve kterém nic růst snad ani nemohlo.
"Pojďme domů," navrhla Polly.
"Ale vždyť jsme ještě nic neviděli," namítl Digory. "Když už jsme tady, tak se rozhodně musíme porozhlédnout."
"Určitě tady není vůbec nic zajímavého."
"Na co tedy máme kouzelný prsten, co tě donese do jiných světů, když se pak bojíš?"
"A kdo říká, že se bojím?" urazila se Polly a pustila Digoryho ruku.
"No vypadalo to, že se ti na průzkum moc nechce."
"Půjdu všude tam, kam ty."
"Můžeme odtud přece zmizet, když budeme chtít," uklidňoval ji Digory. "Pojď, sundáme si zelené prsteny a dáme si je do pravé kapsy. Stačí, když si zapamatujeme, že ty žluté máme v levé kapse. Drž klidně ruku těsně u ní, jestli chceš, jenom ji prosím tě nestrkej dovnitř, jinak se dotkneš prstenu a zmizíš."
Udělali to tak a tiše vešli do jednoho oblouku. Pohlédli dovnitř a všimli si, že tam není taková tma, jak si mysleli. Vchod vedl do veliké haly plné stínů, která vypadala prázdná. Na protější straně
stála další řada sloupů spojených oblouky, a těmi oblouky dovnitř proudilo trochu onoho unaveného světla. Velice opatrně přešli přes sál - báli se, že v podlaze jsou třeba díry nebo že o něco zakopnou. Připadalo jim to jako celá věčnost, než místnost přešli. Když se konečně dostali na druhou stranu, vyšli mezi sloupy ven a ocitli se na dalším, ještě větším nádvoří.
"Tohle tedy moc bezpečně nevypadá," ukázala Polly na místo, kde měla stěna jakousi bouli směrem ven a vypadalo to, že se každou chvíli zřítí. Na jednom místě chyběl mezi dvěma oblouky sloup a špička trčící do míst, kde by sloup měl být, visela v prostoru bez opory. Bylo jasné, že tohle místo je opuštěné stovky, možná tisíce let.
"Když to vydrželo až doteď, tak to snad vydrží ještě chvilku," řekl Digory. "Ale musíme být úplně zticha. Víš přece, že hlukem se občas věci utrhnou - třeba jako laviny v horách."
Z nádvoří vešli do jiného vchodu, vystoupili po velikém schodišti a procházeli obrovskými pokoji, až se jim točila hlava jenom z toho, jak je to tu všechno velikánské. Občas to vypadalo, že už už vyjdou ven a uvidí, jaká je kolem paláce krajina, ale pokaždé našli jen další a další nádvoří. Musela to být nádherná místa, když tu ještě žili lidé. Na jednom z nádvoří objevili fontánu. Zdobila ji veliká kamenná obluda s doširoka roztaženými křídly a otevřenou tlamou, a vzadu v té tlamě bylo ještě vidět zbytek trubky, ze které kdysi tekla voda. Pod obludou byla široká kamenná nádrž, kam asi voda padala, teď ale byla vyschlá na troud. Jinde zase našli suché větve nějaké popínavé rostliny, která se tu kdysi obtáčela kolem sloupů a některým z nich napomohla ke zkáze. Ale dávno už uschla. Také tu nebyli žádní mravenci ani pavouci a vůbec nic, co by se dalo čekat v takových zříceninách. V místech, kde mezi popraskanými dlaždicemi byla hlína, nerostla tráva ani mech.
Všechno to bylo nudné a pořád stejné, že dokonce i Digory si pohrával s myšlenkou nasadit si žluté prsteny a vrátit se do toho teplého, zeleného, živého lesa mezi světy. Najednou ale objevili dvoje kovové, jakoby zlaté dveře. Jedny z nich byly pootevřené. Samozřejmě nahlédli dovnitř. A oba ucukli a zajíkli se, protože konečně objevili něco, co stálo za všechnu tu námahu.
Na vteřinku měli dojem, že místnost je plná lidí - byly jich tu stovky - a všichni seděli nehnutě. Je jasné, že ani Polly a Digory se také dlouho nepohnuli a jen se dívali dovnitř. Nakonec usoudili, že to nemohou být opravdoví lidé. Vůbec se nehýbali, nebylo slyšet žádný zvuk, ani jediný dech. Vypadali jako ty nejúžasnější voskové figuríny.
Tentokrát šla první Polly. V téhle místnosti bylo něco, co ji přitahovalo víc než Digoryho; všechny ty figuríny totiž měly na sobě nádherné šaty. A každý, koho šaty jen trochu zajímají, by si tyhle šel prohlédnout zblízka. Díky těm zářivým barvám kolem vypadala najednou místnost když ne přímo vesele, tak aspoň bohatě a majestátně. Bylo tu více oken a mnohem více světla.
Ty šaty je těžké jen popsat. Všechno to byla královská roucha a na hlavách ty figuríny měly koruny. Roucha byla nachová a stříbřitě šedá a temně fialová a jasně zelená a bohatě vyšívaná ornamenty a obrazy květin a podivných zvířat. Z korun na hlavách těch lidí i z řetězů, které měli všichni kolem krku, a také odevšad, kde se něco zapínalo, na všechny strany zářily drahokamy nevídané velikosti.
"Jak to, že se ty šaty už dávno nerozpadly?" uvažovala Polly.
"Magie," šeptl Digory. "Necítíš to? Vsadím se, že tahle místnost je kouzly úplně našlapaná. Já jsem to cítil, jen jsme sem vešli."
"Jedny takové šaty by stály stovky liber," podotkla Polly.
Ale Digoryho víc zajímaly tváře, a ty skutečně stály za vidění. Lidé seděli na kamenných křeslech po obou stranách místnosti, takže uprostřed bylo prázdné místo a dalo se tudy projít a prohlédnout si všechny ty obličeje jeden po druhém.
"Myslím, že to byli hodní lidé," řekl Digory.
Polly kývla. Všechny tváře, které viděli, byly příjemné. Muži i ženy vypadali laskavě a moudře a zřejmě pocházeli z krásného pokolení. Jen o pár kroků dál se začaly tváře maličko měnit. Tyhle obličeje byly vážné. A kdybyste tyhle lidi potkali zaživa, museli byste si dávat hodně pozor na slušné chování. Ještě o kousek dál se jim tváře přes-
taly líbit úplně, to bylo asi v polovině sálu. Obličeje vypadaly velice silné, hrdé a šťastné, ale zároveň kruté. Po dalších pár krocích vypadali ti lidé ještě krutěji a už vůbec ne šťastně. Některé tváře byly dokonce zoufalé - jako by lidé, jimž patřily, spáchali strašné věci a prožili strašné věci. Úplně poslední postava byla nejzajímavější: byla to žena, oblečená ještě přepychověji než ostatní. Byla velmi urostlá, hrdá a krásná, že to až bralo dech. O mnoho let později, když Digory zestárl, tvrdil, že už nikdy za celý svůj život tak krásnou ženu nespatřil. Polly ale vždycky prohlašovala, že ona tedy na ní nic tak krásného neviděla.
Zena sice seděla poslední, ale za ní byla ještě dlouhá řada křesel, jako by místnost byla určená pro mnohem větší sbírku.
"Opravdu bych rád věděl, co tohle všechno znamená," řekl Digory. "Pojď, vrátíme se a podíváme se na takový ten stoleček uprostřed sálu."
Takový ten stoleček uprostřed sálu nebyl tak docela stůl. Byl to hranatý sloup asi metr dvacet vysoký, zakončený malým zlatým obloukem. Z oblouku visel zlatý zvoneček a vedle toho všeho ležela malá zlatá palička, kterou se do toho zvonku dalo uhodit.
"To by mě vážně zajímalo..." řekl Digory.
"Koukej, tady je asi něco napsáno," sklonila se Polly a podívala se na sloup ze strany.
"Máš pravdu, je," potvrdil Digory. "Ale to nejspíš nedokážeme přečíst."
"Myslíš? Tím bych si nebyla tak jistá," odpověděla Polly.
Oba se na nápis soustředěně zadívali. Písmena vytesaná do kamene byla pochopitelně zvláštní a jiná, než známe, ale stalo se něco velmi podivného. Písmena se nijak nezměnila, ale oni jim najednou rozuměli. Kdyby si jen byl Digory vzpomněl na to, co sám před několika minutami říkal - zeje síň začarovaná, bylo by mu jasné, že kouzlo právě začalo působit. Ale on byl bez sebe zvědavostí a tohle ho vůbec nenapadlo. Čím dál víc toužil vědět, co je na tom sloupu napsáno. A brzo se to dozvěděli oba. Bylo to přibližně tohle - přinejmenším něco v tom smyslu, i když ty verše přímo tam byly rozhodně lepší:
Ty odvážný, kdo přišels k nám, své nebezpečí zvol si sám: Buď paličkou zvon rozehřej, nebo se k zešílení ptej, co by se asi stalo dál, kdybys to býval udělal.
"Žádné strachy," ušklíbla se Polly. "O žádná pochybná dobrodružství nestojíme."
"Ale copak nevidíš, že si nepomůžeš?" odpověděl Digory. "Teď už se z toho nevyvlékneme. Do smrti bychom přemýšleli o tom, co by se bylo stalo, kdybychom na ten zvonek zazvonili. A já rozhodně nehodlám teď utéct a pak se doma zbláznit z toho, že na to pořád budu myslet. Žádné strachy!"
"Nehloupni," napomenula ho Polly. "Nic takového ti nehrozí. Co na tom záleží, co by se stalo?"
"No, podle mě každý, kdo se dostal až takhle daleko, o tom prostě musí přemýšlet, až mu z toho přeskočí. V tom je ta magie, chápej. Už teď cítím, jak to na mě působí."
"Já necítím nic," odsekla podrážděně Polly. "A jsem přesvědčená, že ty taky ne. Jenom si to vymýšlíš."
"Jak to ty můžeš vědět," vztekal se Digory. "To je tím, že jsi holka. Holky nikdy nezajímá nic než drby a žvásty o tom, kdo se s kým zasnoubil."
"Teď vypadáš přesně jako tvůj strýček," upozornila ho Polly.
"No vidíš, zase odbíháš od věci," řekl Digory. "Mluvili jsme přece o..."
"No jo, typický mužský!" přerušila ho Polly dospěle. Ale rychle dodala svým normálním hlasem: "A neříkej, že jsem typická ženská, jinak jsi opi-čák opičácká."
"Mě by fakt nikdy nenapadlo říct o takovém mrněti, zeje ženská," prohlásil povýšeně Digory.
"Tak já jsem u tebe mrně?" Polly už doslova zuřila. "No, tak to se už nemusíš obtěžovat a tahat nějaké mrně s sebou. Já mizím. Tohohle místa mám tak právě dost a tebe mám taky dost ty nemožný sobce a protivo!"
"Ani nápad," řekl Digory, a znělo to hodně zle, mnohem hůř, než chtěl. Zahlédl totiž, jak se Polly -ina ruka blíží ke kapse se žlutým prstenem. Pro to, co udělal pak, asi není jiná omluva, než že toho všeho později velmi litoval. A mnoho dalších lidí s ním. Než Polly stačila sáhnout do kapsy, popadl ji za zápěstí a naklonil se ke zvonku. Její druhou ruku odrazil loktem, uchopil paličku a lehkým, krátkým úderem na zvonek zazvonil. Pak Polly pustil. Dívali se vytřeštěně jeden na druhého a zprudka oddechovali. Polly se rozplakala, ne strachy a dokonce ani ne proto, zejí ošklivě zkroutil zápěstí a teď to bolelo, ale protože měla obrovský vztek. Jenomže během dvou vteřin se stalo něco, co jim všechny osobní spory úplně vyhnalo z hlavy.
Po úderu zvonek vydal půvabný příjemný tón, ani ne příliš hlasitý. Ale ten tón, místo aby zanikl a ztichl, pokračoval. A jak pokračoval, zároveň sílil. Neuplynula ani minuta a už byl dvakrát tak hlasitý než na začátku. Brzo byl tak hlasitý, že kdyby děti chtěly promluvit - ale ty to teď ani nenapadlo, jen stály s otevřenými ústy – neslyšely by se. Za chviličku byl už tak nahlas, že by se neslyšely, ani kdyby křičely. A stále rostl: pořád stejný tón, neustávající půvabná nota, i když z půvabu se pomalu stávala hrůza. Nakonec jím už vibroval samotný vzduch ve veliké síni a oni cítili, jak se jim kamenná podlaha chvěje pod nohama. Pak se do něj konečně přimísil i jiný zvuk, nejasný, ale zlověstný zvuk, který zprvu připomínal vzdálené dunění vlaku a pak pád kácejícího se stromu. Dětem připadalo, že někde se hroutí něco velmi těžkého. Nakonec, s posledním hromovým zaburácením a s otřesem, při kterém se sotva udrželi na nohou, se asi třetina stropu na jednom konci sálu propadla. Kolem nich se řítily veliké kusy zdiva a všechno se otřásalo. Najednou zvonek umlkl, mračna prachu se rozptýlila a všude bylo zase ticho.
Nikdo už nezjistí, jestli se střecha propadla nějakým kouzlem nebo zda ten nesnesitelný zvuk zvonku byl v takové tónině, že to ty staré zdi prostě nevydržely.
"No, doufám, že už jsi spokojený," lapala Polly po dechu.
"Tak nebo tak, už je po všem," řekl Digory.
A oba si mysleli, že to tak je, ale netušili, jak příšerně se spletli.
