Jdi na obsah Jdi na menu
 


3.kapitola - Les mezi světy

Strýc Andrew i pracovna okamžitě zmizeli. Chvilku bylo všechno nejasné. První, co Digory zase vnímal, bylo, že odněkud shora na něj dopadá měkké zelené světlo a pod ním je tma. Neměl pocit, že by na něčem stál, seděl nebo ležel. Zdálo se, že se ničeho nedotýká. "To vypadá, že jsem ve vodě," řekl si Digory. "Nebo pod vodou." To ho na chviličku vyděsilo, ale skoro okamžitě cítil, že se řítí vzhůru. Najednou měl hlavu na vzduchu a za chviličku už se škrábal na břeh, na hladký travnatý břeh jezírka.

Když vstával, uvědomil si, že z něj nekape voda, ani že nelapá po dechu, jako když se člověk vynoří z vody. I šaty měl úplně suché. Stál na břehu malého rybníčku - od jednoho břehu ke druhému nemohlo být víc než tři metry - uprostřed lesa. Stromy tu rostly hustě u sebe a měly tolik listí, že nebylo vidět nebe. Světlo bylo zelené, jak procházelo listím, ale nahoře muselo svítit hodně žhavé slunce, protože i tohle zelené světlo bylo jasné a teplé. Byl to ten nejtišší les, jaký si jen dokážete představit. Nebyli tu žádní ptáci, žádný hmyz, žádná zvířata a také žádný vítr. Člověk skoro cítil, jak stromy rostou. Jezírko, ze kterého se právě vynořil, nebylo jediné. Byly jich tady desítky -každých pár metrů jedno, kam až dohlédl. Člověk skoro cítil, jak stromy svými kořeny pijí vodu. Ten les byl rozhodně živý. Když se to Digory pokoušel později popsat, říkal vždycky: "Bylo to takové syté místo - tak syté jako švestkový koláč."

Nejzvláštnější na tom bylo, že ještě dřív, než se Digory stačil rozhlédnout, napůl zapomněl, jak se sem dostal. Každopádně nemyslel na Polly, na strýce Andrewa, dokonce ani na maminku. Ani v nejmenším nebyl vyděšený, rozčilený nebo zvědavý. Kdyby se ho někdo zeptal, odkud přišel, byl by pravděpodobně odpověděl, že je tu odjakživa. Tak mu to totiž připadalo -jako by tady byl pořád a jako by se nikdy nenudil, i když se tady nikdy nic nestane. Mnohem později na to vzpomínal: "To nebylo místo, kde se něco děje. Jen stromy rostou - a to je všechno."

Když se Digory rozhlížel po lese, najednou uviděl malou holku. Ležela na zádech pod stromem, oči měla skoro zavřené, ale ne úplně, jako by byla právě na hranici mezi spánkem a bděním. Nakonec otevřela oči, dlouho se na něj dívala a pořád nic neříkala. Pak najednou promluvila takovým zasněným, spokojeným hlasem.

"Myslím, že tě odněkud znám," řekla.

"Já mám taky ten dojem," souhlasil Digory. "Jsi tady už dlouho?"

"Odjakživa," řekla holčička. "Nebo aspoň - já nevím - hodně dlouho."

"Já taky," odpověděl Digory.

"Ne, ty ne," namítla. "Zrovna jsem tě viděla vylézat z toho jezírka."

"No, to máš pravdu," uvědomil si Digory překvapeně. "Zapomněl jsem na to."

Hodně dlouho pak nikdo z nich nemluvil.

"Poslyš," řekla nakonec holčička, "vážně by mě zajímalo, jestli jsme se už někdy setkali. Mám takový dojem - takový obrázek v hlavě - kluk a holka, docela jako my dva - bydleli někde úplně jinde - a dělali všechno možné. Třeba to byl jenom sen."

"Tak to mně se asi zdál stejný sen," přikývl Digory. "O klukovi a holce, co bydleli v sousedních domech - a pak se tam plazili někde mezi trámy. Vzpomínám si, že v tom mém snu měla ta holka špinavý obličej."

"A nepleteš si to? V mém snu měl špinavý obličej ten kluk."

"Na jeho obličej se nepamatuji," řekl Digory a pak dodal: "Koukej! Co je tohle?"

"To je přece morce," odpověděla dívka. A měla pravdu - jedno malé vypasené morce čenichalo v trávě. Kolem břicha mělo omotanou pásku a na ní přivázaný žlutý prsten.

"Podívej! Podívej! Ten prsten! A koukej! Ty máš na prstě taky takový. A já taky."

Dívka si teď sedla, konečně ji to začalo zajímat. Upřeně se na sebe dívali a ze všech sil se snažili si vzpomenout. A pak ona najednou vykřikla: "Pan Ketterley!" A on současně zvolal: "Strýček Andrew!"

No a pak už věděli, co jsou zač, a začali se rozpomínat na všechno, co se stalo. Trvalo jim několik minut, než si to všechno důkladně vypověděli a vysvětlili. Digory vyprávěl, jak odporně se strýc Andrew zachoval.

"Co uděláme teď?" ptala se Polly "Vezmeme morce a vrátíme se domů?"

"Není spěch," prohlásil Digory a zeširoka zívl.

"Já myslím, zeje," nesouhlasila Polly. "Tady je moc velký klid. To morce je hrozně ospalé. Ty už taky skoro spíš. Jak se tomu jednou poddáme, budeme tady jenom ležet a dřímat navždycky."

"Je tady moc hezky," namítl Digory

"To je," souhlasila Polly. "Ale musíme se vrátit." Vstala a opatrně se přiblížila k morčeti. Pak ale najednou řekla: "To morce tady radši necháme. Vůbec nic mu tu nechybí, a kdybychom ho vzali domů, tak s ním tvůj strýček nejspíš provede něco hrozného."

"No to se vsaď," kývl Digory. "Jen si vzpomeň, jak zacházel s námi. Mimochodem, jak se dostaneme domů?"

"Asi musíme zpátky do toho jezírka."

Stáli na břehu a dívali se do klidné vody. Odrážely se v ní zelené listnaté větve a vypadalo to, že jezírko je hodně hluboké.

"Nemáme tady žádné plavky," uvědomila si najednou Polly.

"Nebudeme je potřebovat, ty hloupá," zasmál se Digory. "Skočíme tam v šatech. Cestou sem jsme se přece taky nenamočili."

"Umíš plavat?"

"Trochu. A ty?"

"No, ani moc ne."

"Já myslím, že nebudeme muset plavat," napadlo Digoryho. "Potřebujeme přece dolů, ne?"

Ani jednomu se do jezírka zvlášť nechtělo, ale nikdo z nich to tomu druhému neřekl. Vzali se za ruce, odpočítali: "Tři - dva -jedna - teď!" a skočili. Ozvalo se veliké šplouchnutí a oni samozřejmě zavřeli oči. Když je zase otevřeli, zjistili, že ještě pořád stojí v zeleném lese, drží se za ruce a voda jim sahá sotva ke kotníkům. Rybníček byl zřejmě jen pár centimetrů hluboký. Vylezli proto zpátky na břeh.

"Jak to, že se to nepovedlo?" zeptala se Polly polekaně. Ne ale tak polekaně, jak by se dalo čekat, protože v tomhle lese jen tak nešlo se něčeho bát, na to tu byl příliš veliký klid.

"Já už vím!" zvolal Digory. "Samozřejmě že to nejde. Pořád ještě máme ty žluté prsteny. Ty jsou na cestu sem, víš? Domů nás odnesou ty zelené. Musíme si vzít ty zelené. Máš kapsy? To je dobře. Tak ten žlutý si teď dej do té levé. Já mám dva zelené. Tenhle je pro tebe."

Nasadili si zelené prsteny a vrátili se k jezírku. Už už tam znova skočili, když ze sebe Digory na poslední chvíli vyrazil: "Jéééééé!"

"Co se děje?" ptala se Polly.

"No, zrovna mě napadlo něco úžasného," řekl Digory. "Co všechny ty ostatní rybníčky?"

"Jak to myslíš?"

"No, když se do našeho vlastního světa můžeme vrátit tak, že skočíme právě do tohohle jezírka, nedostaneme se někam jinam, když skočíme do některého z těch dalších? Co když na dně každého toho jezírka je nějaký svět?"

"Ale já myslela, že už jsme v tom jiném světě nebo jinde nebo jak tomu tvůj strýček říkal. Přece jsi..."

"Strýček Andrew ať se jde vycpat," přerušil ji Digory. "Podle mě o tom neví vůbec nic. Nikdy nenašel dost odvahy, aby sem přišel sám. Mluvil jenom o jednom jiném světě. Ale co když těch jiných světů je moc?"

"Myslíš, že tenhle les může být jenom jeden z nich?"

"Ne, podle mě tenhle les není vůbec žádný svět. Je to jen takové... taková mezistanice."

Polly se zatvářila nechápavě.

"Copak to není dost jasné?" vysvětloval Digory. "Tak poslouchej. Vzpomeň si na ten náš tunel pod střechou doma. Nepatří přece k žádnému z těch domů. Ale jak jsi jednou v něm, můžeš z něj jít, do kterého domu jen chceš. Nemohl by tenhle les být taky takový? Zkrátka takové místo, které nepatří k žádnému světu, ale jak ho jednou objevíš, můžeš se z něj vydat do všech světů?"

"No třeba můžeš, ale..." začala Polly, ale Digory pokračoval, jako by ji neslyšel.

"A tím se samozřejmě taky všechno vysvětluje. Proto je tady tak ticho a ospalo. Nic se tady nikdy neděje. Jako doma. Lidi mluví a jedí a dělají různé věci až v těch domech. V těch místech ,mezi se neděje nic, vůbec nic, jako v tom našem tunelu. Ale z toho tunelu můžeš jít do kteréhokoliv domu. To by znamenalo, že odtud se vážně můžeme dostat úplně všude! A nemusíme skákat zrovna do

toho stejného jezírka, kterým jsme sem přišli. Nebo aspoň ne hned."

"Les mezi světy," řekla Polly zasněně. "To zní docela hezky."

"Tak pojď," pobídl ji Digory. "Který rybníček zkusíme?"

"Počkej," zarazila ho Polly, "já žádný nový rybníček zkoušet nebudu, dokud se nepřesvědčím, že se můžeme kdykoliv vrátit zpátky domů tím prvním. Nevíme přece ani jistě, jestli to funguje."

"Jo," ušklíbl se Digory. "Tak to vyzkoušíme a necháme se chytit od strýčka, aby nám sebral prsteny dřív, než si něco užijeme. Děkuji, nechci."

"Nemůžeme se tím naším jezírkem vrátit třeba jenom kousek?" navrhla Polly. "Jenom zjistíme, jestli to funguje. A když ano, tak si zase rychle vyměníme prsteny a vrátíme se dřív, než budeme zpátky v pracovně pana Ketterleyho."

"A myslíš, že to takhle půjde?"

"No, chvilku to trvalo, než jsme se dostali sem, ne? Tak zpátky to určitě taky bude aspoň chvilku trvat."

Digory se chvíli dohadoval, ale nakonec se musel vzdát, protože Polly absolutně odmítla zkoumat jakékoli jiné světy, dokud nebude jistě vědět, že se může vrátit do toho starého. Některým nebezpečím uměla čelit právě tak statečně jako on, třeba vosám, ale objevovat nové věci ji nebavilo. Zato Digory patřil mezi zvědavce odjakživa, všechno musel vědět a vyzkoušet. Právě on je tím slavným profesorem Kirkem, o kterém se píše v jiných knížkách. Ale to bylo později, až když Digory dospěl.

Po dlouhém dohadování si nakonec nasadili zelené prsteny. "Zelená znamená bezpečí," opakoval neustále Digory, "takže nemůžeš zapomenout, který je který." Udělají to tak, jak se domluvili. Vezmou se za ruce a skočí. A jakmile se budou blížit k pracovně strýce Andrewa nebo kamkoliv jinam do svého vlastního světa, Polly zavolá: "Změna!" Pak si oba sundají zelené prsteny a rychle navléknou žluté. Digory chtěl volat sám, ale Polly nesouhlasila.

Navlékli si zelené prsteny, vzali se za ruce a znova odpočítali: "Tři - dva -jedna - teď!" Tentokrát to vyšlo. Není vůbec lehké vám popsat ten pocit, protože se všechno dělo hrozně rychle. Nejdřív se kolem pohybovala jasná světla po černé obloze -Digory si vždycky myslel, že to jsou hvězdy, a dokonce se zapřísahal, že viděl Jupitera tak zblízka, že rozeznal jeho měsíc. Téměř současně s tím se objevily střechy domů a komíny, a jakmile děti zahládly katedrálu svatého Pavla, věděly, že jsou zpátky v Londýně.

Děti se mohly dívat do vnitřku domů, viděly skrz stěny bytů, a tak spatřily strýce Andrewa, nejdřív velmi rozmazaně a spíš jen jako stín, ale pak jako by se zaostřoval. Ale než začal být úplně skutečný, stačila Polly vykřiknout: "Změna!" A oba si vyměnili prsteny a náš svět se zase rozplynul jako sen a zelené světlo nad nimi sílilo a sílilo, až se jejich hlavy vynořily z vody a oni mohli vylézt na břeh. Všude kolem nich byl les, stejně jasný a klidný jako předtím. Celé to dohromady netrvalo ani minutu.

"Tak," prohlásil Digory, "to bychom měli. A teď vzhůru za dobrodružstvím! Je jedno, kterým jezírkem začneme. Pojď, Polly, zkusíme támhleto."

"Zastav se!" vykřikla Polly. "Musíme si přece nějak označit tohle jezírko!"

Podívali se na sebe a zbledli, protože si uvědomili, jakou strašnou věc Digory málem udělal. V lese totiž bylo plno jezírek a všechna vypadala úplně stejně, dokonce i ty stromy kolem byly stejné. Kdyby teď odešli a jezírko si neoznačili, měli by šanci tak jedna ku stu, že ho ještě někdy najdou.

Digorymu se třásly obě ruce, když na okraji jezírka malým nožíkem vyrýval dlouhý pruh drnu.

Hlína příjemně voněla, měla sytě červenohnědou barvu a v zeleni trávníku byla dobře vidět. "Ještě že aspoň jeden z nás má trochu rozumu," podotkla Polly.

"No tak se s tím tolik nevytahuj," odsekl Digory. "Pojď, dělej, chci vědět, co je v těch dalších rybníčcích." Polly mu zostra odpověděla a on jí taky nezůstal nic dlužen. Několik minut se hádali, ale nebylo to nic zajímavého. Poskočíme tedy s vyprávěním do chvíle, kdy stáli s bušícím srdcem a se žlutými prsteny na rukou na okraji neznámého jezírka a trochu vyděšení odpočítávali: "Tři-dva-jedna teď!"

Cák! A zase se to nepovedlo. I tohle jezírko vypadalo jako loužička. Místo aby se dostali do nového světa, jen si namočili a pocákali nohy, to dopoledne už podruhé. Tedy jestli bylo dopoledne. Vypadalo to, že v lese mezi světy je pořád stejný čas.

"U všech všudy!" vykřikl Digory. "Co je zase špatně? Nasadili jsme si přece žluté prsteny. A strýček říkal, že žluté jsou na cestu ven."

Jenomže strýc Andrew nevěděl nic o lese mezi světy a měl úplně špatnou představu o tom, jak prsteny fungují. Ty žluté nebyly "na cestu ven" a ty zelené "na zpáteční cestu", určitě ne tak, jak

si myslel. Látka, ze které byly zhotoveny oba prsteny, pocházela z tohoto lesa. Hmota ve žlutém prstenu přitahovala SEM, na to místo, kde vznikla. A látka zelených prstenů se naopak snažila dostat každého PRYČ, do některého jiného světa. Jak sami vidíte, strýc Andrew zacházel s věcmi, kterým nerozuměl, ale podobně je na tom většina kouzelníků. Ani Digory si hned neuvědomil, jak to je, ale chvíli si o tom s Polly povídali a pak se rozhodli, že vyzkoušejí ještě zelené prsteny, jen tak, co to udělá.

"Jestli ty jsi pro, tak já taky," řekla Polly nahlas, ale v hloubi duše byla přesvědčená, že ani ten, ani onen prsten fungovat nebude, takže se nemusí bát ničeho horšího než dalšího cákance. Dost možná, že Digory měl stejný pocit. V každém případě, když si oba navlékli zelené prsteny a vrátili se zpátky na břeh, byli mnohem veselejší, a ne tak zachmuření jako poprvé.

"Tři - dva - jedna - teď!" odpočítal Digory. A oba skočili.