Jdi na obsah Jdi na menu
 


14.kapitola - Konec tohoto příběhu a začátek všech dalších

Když jsem s vámi, nepotřebujete žádné prsteny," řekl Aslanův hlas. Děti zamrkaly a rozhlédly se. Byly znovu v lese mezi světy, strýc Andrew ležel na trávě a ještě spal a Aslan stál vedle nich.

"Pojďte," vybídl je Aslan, "je čas vrátit se. Ale ještě musíte znát dvě věci - varování a příkaz. Pohleďte, děti."

Podívali se a uviděli v trávě malou travnatou prohlubeň.

"Když jste tu byli naposledy," vysvětloval Aslan, "ta prohlubeň byla jezírkem, a když jste do něj skočili, ocitli jste se ve světě, kde umírající slunce svítilo na rozvaliny Charnu. Teď tu jezírko není. Tomu světu je konec, jako by nikdy neexistoval. Nechť je to varováním pro pokolení Adamovo a Evino."

"Ano, Aslane," řekly obě děti. Polly ještě dodala: "Ale tak špatní jako tamten svět nejsme, že ne, Aslane?"

"Ještě ne, dcero Evina," řekl. "Ještě ne. Ale stále víc se mu podobáte. Není jisté, že někdo zlý z vašeho plemene neobjeví tak děsivé tajemství, jako bylo Osudné slovo, a nezničí jím všechno živé. A brzo, velice brzo, ještě než z vás budou starý muž a stará žena, budou velkým národům ve vašem světě vládnout tyrani, kterým na radosti, spravedlnosti a milosti nebude záležet o nic víc než královně Jadis. Nechť se váš svět má na pozoru. To bylo varování. A nyní ještě příkaz. Jak nejdříve to jen půjde, vezměte tomu vašemu strýci všechny kouzelné prsteny a zakopejte je, aby je už nikdy nemohl použít."

Obě děti se při těch slovech podívaly Aslanovi do tváře. A zničehonic (nikdy se nedozvěděly, jak přesně se to stalo) jakoby se tvář změnila v rozvlněné moře zlata, v němž se vznášely, a kolem nich a přes ně a do nich se rozlévala taková sladkost a síla, že měly pocit, že až do téhle chvíle nikdy nebyly opravdu šťastné nebo moudré nebo dobré, a dokonce ani živé a bdělé. Vzpomínka na ten okamžik zůstala oběma až do smrti, takže kdykoli byli v životě smutní, měli strach nebo vztek, vrátila se jim vzpomínka na to zlatavé dobro a s ní i pocit, že tu stále ještě je, docela blízko, za některým rohem nebo některými dveřmi. A ta představuje někde hluboko v nitru ujistila, zeje všechno v pořádku.

Vzápětí se všichni tři (strýc Andrew se už vzbudil) skutáleli do hluku, horka a dusných pachů Londýna. Stáli na chodníku před domem Ketterleyových, a až na to, že tu chyběla čarodějnice, drožkář a jeho kůň, bylo všechno přesně tak, jak to opustili. Byla tu pouliční lampa s jedním ulomeným ramenem, byl tu vrak drožky a byl tu i dav lidí. Všichni ještě mluvili a někteří klečeli vedle zraněného policisty a říkali věci jako: "Už se probírá. Jak je vám? Za chviličku je tady sanitka."

"No ne," vykulil Digory oči. "Tak to vypadá, že celé to dobrodružství vůbec nezabralo žádný čas!

Většina lidí horečně hledala Jadis a koně. Nikdo si nepovšiml dětí, protože nikdo neviděl, že zmizely a že se zase vrátily. Pokud jde o strýce Andrewa, toho by v takhle zničených šatech a s medem na obličeji nepoznal vůbec nikdo. Naštěstí byly hlavní dveře do domu otevřené, protože před nimi stála služebná a dívala se na tu legraci (ta dnes skutečně měla úžasný den!), takže děti snadno dostaly strýce Andrewa do domu, aniž se ho někdo na něco ptal.

Vyběhl rychle po schodech a děti se lekly, že se žene na půdu schovat zbylé kouzelné prsteny. Ale bály se zbytečně. Jediné, na co myslel, byla láhev schovaná v jeho skříni, takže okamžitě zmizel v ložnici a zamkl za sebou. Když zase vyšel, a bylo to za dlouho, byl v županu a mířil rovnou do koupelny.

"Můžeš mu vzít ty zbylé prsteny, Polly?" požádal Digory. "Chci jít za maminkou."

"To víš, že můžu. Tak zatím," řekla Polly a klusala po schodech na půdu.

Digory minutku počkal, až zase popadne dech, a pak tiše vešel do maminčina pokoje. Ležela tam, jak ji viděl ležet už tolikrát, opřená o polštáře, s vyhublou bledou tváří, nad kterou se člověku chtělo plakat. Digory vytáhl z kapsy jablko života.

A právě tak, jako čarodějnice Jadis vypadala v našem světě jinak než ve svém, i ovoce z horské zahrady bylo jiné. V místnosti byla samozřejmě spousta barevných věcí, třeba pestrobarevný přehoz na postel, tapety, sluneční svit a maminčin hezký světle-modrý noční kabátek. Jakmile ale Digory vytáhl jablko z kapsy, zdálo se, že všechny tyhle věci skoro žádnou barvu nemají. Všechny, dokonce i sluneční světlo, vypadaly vybledle a ošuntěle. Záře, která vycházela z jablka, rozsvítila celý pokoj. A vonělo tak, jako by jedno okno v pokoji vedlo přímo do nebe.

"Miláčku, to je krása," řekla Digoryho maminka.

"Sníš ho, viď? Prosím."

"Já nevím, co by řekl doktor," odpověděla. "Ale vlastně... skoro mám pocit, že bych mohla."

Digory oloupal a nakrájel jablko a po malinkých kouscích jím maminku krmil. Jen ho dojedla, usmála se, opřela hlavu do polštářů a usnula. Usnula skutečným, přirozeným, vlídným spánkem, bez všech těch hrozných léků, a Digory věděl, že takový spánek si na celém světě přála nejvíc. A byl si jistý, že její tvář už teď vypadá trošičku jinak. Sklonil se, zlehka ji políbil a s bušícím srdcem se vykradl z pokoje, ohryzek z jablka vzal s sebou. Po celý zbytek dne, když se díval na věci kolem sebe a viděl, jak jsou obyčejné a ne-magické, sotva se odvažoval doufat, že všechno dobře dopadne. Pak si ale vzpomněl na Aslanovu tvář a víra se zase vrátila. Ten večer zahrabal ohryzek jablka vzadu v zahradě.

Druhý den ráno, když přišel lékař na obvyklou návštěvu, naklonil se Digory přes zábradlí, aby se něco dozvěděl. Doktor právě vyšel z pokoje s tetou Letty a říkal:

"Slečno Ketterleyová, tohle je ten nejpozoruhodnější případ, jaký jsem za celou svou lékařskou praxi zažil. Je to... je to jako zázrak. Tomu chlapci to ještě neříkejte, nerad bych v něm vzbuzoval falešné naděje. Ale podle mého názoru..." Pak už mluvil tak tiše, že ho nebylo slyšet.

To odpoledne sešel Digory do zahrady a zahvízdal na Polly domluvený tajný signál (předešlého dne už ven nemohla).

"Tak co?" nakoukla Polly přes zeď. "Myslím s maminkou?"

"Snad... snad to bude dobré," řekl Digory. "Ale nezlob se, ještě o tom radši nechci mluvit. Co prsteny?"

"Mám je všechny," potvrdila Polly. "Neboj se, mám rukavice. Pojď, jdeme je zakopat."

"Jasně, zakopeme je. Označil jsem místo, kde jsem včera zahrabal ohryzek toho jablka."

Polly přelezla zeď a šli na to místo spolu. Ukázalo se ale, že to místo Digory ani označovat nemusel. Něco už tam rostlo, sice ne přímo před očima jako mladé stromy v Narnii, ale bylo to už hezký kus nad zemí. Donesli si rýč a zahrabali všechny kouzelné prsteny včetně těch svých, pěkně do kruhu kolem stromku.

Asi za týden bylo jasné, že se Digoryho maminka uzdravuje. Za čtrnáct dní už mohla sedět v zahradě. A za další měsíc se celý dům úplně změnil. Teta Letty dělala všechno, co se mamince líbilo. Otevírala okna, rozhrnovala závěsy, všude byly květiny, staré piáno bylo naladěné a maminka zase začala zpívat. A s Polly a Digorym si hrála tak, že se teta Letty smála: "Mabel, vždyť největší dítě z vás tří jsi ty!"

Když se věci začnou hatit, obvykle to nějakou dobu jde pořád z kopce; ale když se začnou zlepšovat, často se zlepšují čím dál víc. Asi po šesti týdnech tohohle krásného života přišel dlouhý dopis od tatínka z Indie a v něm úžasné zprávy. Starý prastrýček Kirke zemřel, a to znamenalo, že tatínek byl teď velice bohatý. Chystal se odejít do výslužby a vrátit se domů už napořád. A ten veliký venkovský dům, o kterém Digory jen slýchal, ale nikdy ho neviděl, bude teď jejich novým domovem. Veliký dům se stájemi, kotci pro psy, s řekou, parkem, skleníky, s lesem a s horami za ním. A Digory si byl jistý, že už budou žít všichni šťastně až do smrti.

Ale vy byste možná rádi věděli ještě jednu dvě věci.

Polly a Digory zůstali dobrými přáteli a Polly u nich v tom krásném venkovském domě trávila skoro každé prázdniny, naučila se tam jezdit na koni, plavat, dojit, péct a šplhat.

A v Narnii? Tam žili v míru a radosti a ani čarodějnice, ani jiní nepřátelé tu krásnou zemi několik století netrápili. Král František a královna Helena se svými dětmi žili v Narnii šťastně a jejich druhorozený syn se stal králem Archenlandu. Chlapci se oženili s nymfami a dívky se vdaly za lesní a říční bohy. Lucerna, kterou zasadila čarodějnice, aniž to tušila, dnem i nocí svítila v narnijském lese, a tak se místu, kde rostla, se začalo říkat Planina lucerny. A když o mnoho let později jiné dítě z našeho světa v zasněžené noci vstoupilo do Narnie, světlo stále ještě hořelo. Ale to už byl jiný příběh, i když s tímhle měl hodně společného.

Stalo se totiž tohle. Sazenička vzešlá z ohryzku jablka, který Digory zasadil na zahradě, přežila a vyrostla v mohutný strom. Protože rostla daleko od Aslanova hlasu, daleko od svěžího vzduchu Narnie, neměla jablka takovou moc jako Digory-ho jablko, které uzdravilo jeho maminku. Přesto tu rostla jablka krásnější než jakákoli jiná v celé Anglii a i když ty plody nebyly doslova kouzelné, prospěšné byly určitě. Jen strom sám nikdy nezapomněl, odkud pochází. Občas se záhadně kolébal, i když nefoukal vítr. Myslím, že tou dobou v Narnii řádila vichřice a stromy se otřásaly a ohýbaly. Nevím, jak je to možné, ale později se ukázalo, že kouzlo v jeho dřevě dosud zůstalo.

Jednou, když Digory byl už dospělý (to už z něj byl slavný učenec, profesor a velký cestovatel) a dům Ketterleyových mu patřil, přehnala se přes jižní Anglii obrovská vichřice a ta strom vyvrátila. Digory ho prostě nedokázal rozštípat a nechal z jeho dřeva udělat skříň, kterou si odvezl do svého velkého domu na venkově. On sám kouzelné vlastnosti skříně neobjevil, ale někdo jiný ano. Jenomže to už je jiné vyprávění, ve kterém se setkává náš svět a Narnie a o kterém si můžete přečíst v jiných knihách.

Když se Digory a jeho rodiče nastěhovali do toho velkého domu na venkově, vzali s sebou strýce Andrewa. Digoryho tatínek totiž jednou řekl: "Musíme tomu staříkovi zabránit zase něco tropit, a není spravedlivé nechávat ho pořád na krku jen chudákovi Letty."

Strýc Andrew si až do konce života s magií už nic nezačal. Dostal důkladnou lekci, a tak se v pokročilém věku stal milejším a méně sobeckým starcem, než jakým byl kdy dřív. Vždycky ho ale potěšilo, když dokázal některého návštěvníka odtáhnout do místnosti s kulečníkem a mezi čtyřma očima mu tam vyprávět o záhadné dámě z cizí královské rodiny, se kterou jezdil po Londýně. "Uměla se ďábelsky vztekat," říkal. "Ale jinak to byla ženská, pane, to vám byla ženská!"