13.kapitola - Zasazení stromu
Dobře jsi to provedl," řekl Aslan takovým hlasem, že se otřásala zem. A Digory věděl, že ta slova slyšela celá Narnie a že jejich příběh budou v tomto novém světě otcové vyprávět svým synům po stovky let a možná věčně. Ale nezačal být domýšlivý, protože teď, když stál tváří v tvář Aslanovi, na nic takového nemyslel. Tentokrát se už dokázal lvu podívat přímo do očí. Zapomněl na své trápení a připadal si naprosto spokojený.
"Dobře jsi to provedl, synu Adamův," opakoval znovu lev. "Pro tento plod jsi hladověl, žíznil a plakal. Nikdo jiný než ty nemá právo zasadit semeno stromu, který se stane ochráncem Narnie. Hoď jablko směrem k řece, tam, kde je hlína měkká."
Digory udělal, co mu lev řekl. Všichni ztichli tak, že bylo slyšet měkké žuchnuti, jak jablko dopadlo do bláta.
"Správně," pochválil ho lev. "A nyní proběhne korunovace krále Františka z Narnie a jeho královny Heleny."
Těch dvou si děti všimly až teď. Byli oblečení ve zvláštních krásných šatech a z jejich ramennou splývaly dlouhé pláště, které králi nesli čtyři trpaslíci a královně čtyři říční nymfy. Hlavy měli nepokryté. Helena si rozpustila vlasy a slušelo jí to mnohem víc než dřív. Nebylo to ale ani těmi vlasy, ani tím oblečením, že vypadali tak nádherně. Ve tvářích měli teď jiný výraz, především král. Všechna vychytralost, lstivost a hádavost, kterým se naučil jako londýnský drožkář, jako by z něj spadla, a vynikla jen odvaha a laskavost, které v sobě vždycky měl.
"Ať se propadnu," šeptl Peruť Polly, "můj dřívější pán se změnil skoro tolik jako já! Teď je to opravdový pán!"
"Ano, ale nehuč mi takhle do ucha," ohradila se Polly, "strašně to šimrá."
"Nyní," přikázal Aslan, "rozmotejte někdo ten spletenec větví tamhle a podíváme se, co to tam máme."
Digory si všiml, že čtyři stromy rostoucí blízko u sebe mají větve navzájem propletené a svázané mladými proutky, takže vytvářejí jakousi klec. Oba sloni se do ní pustili choboty a taky několik trpaslíků pomáhalo malými sekyrkami a brzo klec rozebrali. Uvnitř byly tři věci. První byl mladý
stromek, který vypadal jako ze zlata, druhý byl mladý stromek, který vypadal jako ze stříbra, ale to třetí byla malá postava v zablácených šatech, která se choulila mezi nimi.
"No nazdar!" zajíkl se Digory. "Strýček Andrew!"
Jak si jistě vzpomínáte, naposledy se zvířata pokusila strýčka Andrewa zasadit a zalít. Když ho voda probrala, zjistil, že je úplně promočený a až po stehna zahrabaný v zemi, která se rychle mění v bláto, a obklopený tolika divokými zvířaty, že se mu o tom nezdálo ani v nejhorším snu. Začal křičet a kvílet. Na jednu stranu to bylo dobře, protože to konečně všechny přesvědčilo (včetně prasete bradavičnatého), zeje živý, a vyhrabali ho. (Kalhoty měl už skutečně ve strašném stavu.) Jakmile měl nohy volné, pokusil se utéct, ale slonice mu jediným pohybem omotala chobot kolem pasu a tím to skončilo. Všichni se shodli, zeje potřeba počkat na Aslana, aby rozhodl, co s ním bude. Udělali tedy kolem něj jakousi klec a nabízeli mu všechno, co si mysleli, že by mohl jíst.
Osel nasbíral velkou hromadu kopřiv a hodil je dovnitř, ale nezdálo se, že by o ně strýc Andrew stál. Veverky ho bombardovaly celou salvou ořechů, ale on se jen krčil, uhýbal a chránil si hlavu rukama. Několik ptáků snaživě létalo tam a zpátky a házelo na něj červy. Obzvlášť velkoryse se zachoval medvěd. Během odpoledne našel hnízdo divokých včel, a místo aby ho snědl sám, což by byl velice rád udělal, donesl ho strýci Andrewovi. Jenže to byla největší chyba ze všech. Medvěd celou tu lepivou hmotu přehodil vrchem do ohrady a ona bohužel trefila strýce Andrewa přímo do tváře (ne všechny včely byly mrtvé). Medvěd, který by se byl sám vůbec nezlobil, kdyby dostal do obličeje medovou pláství, nemohl pochopit, proč strýc Andrew zavrávoral, uklouzl a sedl si. A opravdu smůla byla, že dopadl právě na hromadu kopřiv. "Tak nebo tak," prohlásilo prase, "dost medu se tomu stvoření dostalo do úst, a to mu muselo aspoň trochu prospět." Začínali mít to své podivné zvířátko docela rádi a doufali, že jim Aslan dovolí si ho nechat. Ti chytřejší z nich byli přesvědčení, že některé zvuky, které mu vycházejí z tlamy, mají nějaký význam. Začali mu říkat Brandy, protože tenhle zvuk vydával nejčastěji.
Nakonec ho ale v kleci museli nechat přes noc. Aslan měl celý den co dělat, protože radil novému králi a královně a zařizoval další důležité věci a nemohl se starat o "chudáka malého Brandy-ho". Je pravda, že mu naházeli tolik ořechů, hrušek, jablek a banánů, že mohl dosyta povečeřet, ale příjemná noc to pro něj rozhodně nebyla.
"Přiveďte toho tvora," vyzval je Aslan. Jeden ze slonů zdvihl strýce Andrewa chobotem a složil ho lvovi k nohám. Stařík byl tak vyděšený, že se ani nepohnul.
"Prosím, Aslane," řekla Polly, "mohl byste říct něco, aby... aby se tak nebál? A něco udělat, aby se sem už nikdy nemohl vrátit?"
"Ty myslíš, že se chce vrátit?"
"Sám asi ne, Aslane," namítla Polly, "ale mohl by sem poslat někoho jiného. Je celý bez sebe, že z ramena od lampy vyrostl lampový strom, a myslí si..."
"Pošetilá myšlenka, dítě," řekl Aslan. "Tento svět kypí životem prvních pár dní, protože píseň, kterou jsem ho v život vyvolal, se dosud chvěje ve vzduchu a duní v zemi. Nezůstane to tak dlouho. Tomuto starému hříšníkovi to ale říci nemohu a nemohu ho ani uklidnit; sám za to může, že neslyší můj hlas. Kdybych na něj promluvil, slyšel by jen vrčení a řev. Ach, synové Adamovi, jak chytře se bráníte všemu, co by vám mohlo prospět! Dám mu jediný dar, který je ještě schopen přijmout."
Posmutněle sklonil velikou hlavu a dýchl vyděšenému čarodějovi do tváře. "Spi," řekl. "Spi a na několik hodin zapomeň na všechna trápení, která sis způsobil." Strýc Andrew se okamžitě se zavřenýma očima převalil na bok a začal pokojně oddechovat.
"Odneste ho stranou a uložte ho," řekl Aslan. "A nyní, trpaslíci! Předveďte své zlatotepecké umění. Uvidíme, jaké koruny dokážete vytvořit našemu novému králi a královně!"
Tolik trpaslíků, kolik se jich vrhlo ke zlatému stromu, si ani nedokážete představit. Otrhali všechno listí a i některé větve, než byste řekli švec.
Děti teď viděly, že strom je skutečně z pravého měkkého zlata. Vyrašil samozřejmě z těch zlatých půlliber, které strýci Andrewovi vypadly z kapsy, když byl obrácený hlavou dolů, stejně jako ten stříbrný stromek vyrostl z půlkorun. Najednou - nikdo přesně neviděl jak - se objevily hromady suchých větví na oheň, malá kovadlina, kladiva, kleště a měchy Za okamžik (jak ti trpaslíci svou práci milovali!) už hořel oheň, měchy hučely, zlato se tavilo, kladiva cinkala. Dva krtci, které Aslan během dne poslal hrabat pod zem (to ostatně byla jejich nejoblíbenější činnost), teď vysypali trpaslíkům k nohám celou hromadu drahokamů. Pod zručnými prsty malých kováříčků začaly vznikat dvě koruny - ne takové ty ošklivé a těžké, jaké nosí evropští panovníci, ale lehké, jemné, krásně tvarované zlaté kroužky, které se dají skutečně nosit a ještě budou slušet. Králova koruna byla posázená rubíny a královnina smaragdy.
Když rozpálené koruny zchladly v řece, Aslan nechal Františka a Helenu před sebou pokleknout a položil jim koruny na hlavy. Pak je vyzval: "Vstaňte, králi a královno Narnie, otče a matko mnoha králů, kteří budou vládnout Narnii a Ostrovům a Archenlandu. Buďte spravedliví, milostiví a stateční. Žehnám vám."
Všichni začali jásat nebo štěkat nebo řehtat nebo troubit nebo plácat křídly a královský pár stál vážně a trochu ostýchavě, ale právě tím byl ještě vznešenější. I Digory jim provolal slávu, a ještě ani neskončil, když vedle sebe uslyšel Aslanův hlas: "Podívejte!"
Celý dav otočil hlavy a všichni se dlouze nadechli úžasem a potěšením. Nedaleko se tyčil strom, který tam rozhodně dřív nebyl. Zatímco byli všichni zaujati korunovací, rostl tiše, ale tak rychle, jako když vytahujete vlajku na stožár. Jeho doširoka rozložené větve jako by vydávaly světlo, a ne stín, a zpod každého listu vykukovalo jako hvězda stříbrné jablko. Všude kolem se linula nádherná vůně.
"Synu Adamův," řekl Aslan, "dobře jsi zasel. A pro vás, Narniané, nechť je první starostí chránit tento strom, protože on je vaším štítem. Čarodějnice, o níž jsem vám říkal, uprchlá na sever světa, bude tam žít a její černá magie bude sílit. Ale dokud se bude dařit tomuto stromu, nikdy do Narnie nepřijde. Neopováží se k němu přiblížit, neboť jeho vůně, která vám přináší radost, život a zdraví, pro ni znamená smrt, hrůzu a zoufalství."
Všichni hleděli na strom, ale Aslan obrátil hlavu, až se od jeho hřívy zlatě zablesklo, a zadíval se moudrýma očima na děti. "Copak je, děti?" zeptal se, protože je přistihl, jak si něco šeptají a pošťuchují se.
"Aslane... pane," začal Digory celý zrudlý, "zapomněl jsem vám něco říct. Čarodějnice už snědla jedno jablko, úplně stejné jako to, ze kterého vyrostl tenhle strom." Nedokázal vypovědět všechno, co ho tížilo, musela to doříct Polly (vždycky se méně bála, že ze sebe udělá blázna).
"Tak jsme si mysleli, Aslane," dokončila, "že to musí být nějaký omyl a že jí vůně těch jablek doopravdy nevadí."
"Proč si to myslíš, dcero Evina?" zeptal se lev.
"Jedno přece snědla."
"Dítě," odpověděl, "právě proto jí ta ostatní nahánějí hrůzu. To se stává těm, kdo trhají a jedí plody v nesprávný čas a nesprávným způsobem. Ovoce je dobré, ale oni ho už navždy nenávidí."
"Aha, už tomu rozumím," řekla Polly. "A protože ona ho snědla nesprávně, nebude na ni působit. Myslím, že po něm nebude věčně mladá a tak."
"Bohužel," potřásl Aslan hlavou, "bude. Věci vždycky pracují tak, jak je to v jejich přirozenosti. Získala to, po čem toužila, má neúnavnou sílu a před sebou nekonečné dny jako bohyně. Se zlým srdcem jsou ale dlouhé dny jen neustálým utrpením a ona už to začíná poznávat. Všichni dostanou, co chtějí; ne vždycky se jim to však líbí."
"Já... já sám jsem jedno skoro snědl, Aslane," řekl Digory. "Byl bych..."
"Byl, dítě," kývl Aslan, "neboť ovoce vždycky působí... musí působit, ale pro toho, kdo ho utrhne z vlastní vůle, pracuje nerado. Kdyby byl některý Narnian utrhl jablko bez vyzvání a zasadil ho tady na ochranu Narnie, uchránilo by ji. Jenomže by ji změnilo v další silnou a krutou říši, jako býval Charn, a ne ve vlídnou zemi, jakou být má. Čarodějnice tě ještě sváděla k jiné věci, viď, synu?"
"Ano, Aslane. Chtěla, abych to jablko vzal domů mamince."
"Věz, že by ji bylo uzdravilo, ale ne k radosti její ani tvé. Přišel by den, kdy byste se ty i ona ohlédli zpět a řekli si, že by bývalo lepší, kdyby byla na svou nemoc zemřela."
Digory nedokázal říct už vůbec nic, protože se zalykal slzami a vší naděje na záchranu maminky se vzdal; zároveň si ale byl jistý, že lev ví, co by se bylo stalo, a že by opravdu mohly přijít věci dokonce ještě horší než smrt milovaného člověka. Aslan však pokračoval skoro šeptem: "To by se bylo stalo, dítě, s ukradeným jablkem. Teď se to ale nestane. To, které ti teď dám, ti přinese radost. Ve tvém světě nedaruje věčný život, ale bude léčit. Jdi. Utrhni ze stromu jablko pro svou maminku."
Digory vteřinku vůbec nechápal, co mu to Aslan říká. Bylo to, jako by se celý jeho svět obrátil naruby. A pak jako náměsíčník, vykročil ke stromu. Král s královnou ho zdravili radostným voláním a všichni ostatní tvorové s nimi. Utrhl jablko, strčil ho do kapsy a obrátil se k Aslanovi.
"Prosím," požádal, "můžeme se teď vrátit domů?" Zapomněl sice poděkovat, ale byl hluboce vděčný a Aslan to chápal.
