12.kapitola - Nečekané setkání
Vstávej, Digory, vstávej, Peruti," ozval se Pollyin hlas. "Opravdu z toho vyrostl karamelovník. A je moc krásné ráno."
Ranní slunce prosvítalo mezi stromy, tráva byla šedivá rosou a pavučiny jako ze stříbra. Poblíž místa, kde spali vyrostl strom s tmavým kmenem. Listy měl bělavé jako z papíru a byl obalený malými hnědými plody, které se podobaly datlím.
"Hurá!" zvolal Digory. "Ale nejdřív se trochu namočím." Proběhl mezi několika kvetoucími keři k řece. Koupali jste se někdy v horské řece, která v mělkých peřejích plyne po červených, modrých a žlutých kamenech a do toho všeho svítí slunce? Je to příjemné jako moře a v něčem možná i lepší. Musel se pak samozřejmě obléknout bez utírání, ale stálo to za to. Když skončil, šla se vykoupat Polly; nebo to přinejmenším říkala, když se vrátila, ale my víme, že moc plavat neuměla, a možná bude nejlepší moc se na nic neptat. I Peruť k říčce zašel, ale ten se jen postavil doprostřed, sklonil hlavu, dlouze se napil, pak zatřásl hřívou a několikrát zaržál.
Polly a Digory se pustili do karamelo vniku. Plody byly vynikající - nechutnaly přesně jako karamely, byly měkčí a šťavnaté, spíš jako nějaké ovoce. I Peruť se výborně nasnídal. Vyzkoušel i jeden karamelový plod a pak prohlásil, že takhle po ránu má spíš chuť na trávu. Po chvíli se děti zase vyšplhaly na jeho hřbet a začala druhá část cesty.
Bylo to ještě lepší než včera. Trochu proto, že bylo všechno tak svěží, a taky proto, že vycházející slunce měli za zády, a když máte světlo za sebou, vypadá samozřejmě všechno lip. Byl to nádherný let. Všude kolem se tyčily vysoké zasněžené hory. Údolí byla tak zelená a všechny potůčky, které vesele poskakovaly z ledovců dolů do hlavní řeky, byly tak modré, že to bylo jako letět nad nějakým obrovským šperkem. Byli by rádi tuhle část svého dobrodružství co nejvíc protáhli, ale po chvíli začali všichni čichat a říkat: "Co to je? Cítíš něco? Odkud to jde?" Odněkud zepředu k nim zalátala božská vůně, teplá a zlatá, jako z těch nejnádhernějších květin a plodů na světě.
"Jde to z toho údolí s jezerem," všiml si Peruť.
"Máš pravdu," potvrdil Digory "A podívej! Na druhém břehu toho jezera je zelený kopec. A jak modraje ta voda!"
"To musí být to, co hledáme," řekli všichni tři.
Peruť se v širokých kruzích snášel k zemi. Ledové vrcholky byly nad nimi stále výš. Vzduch byl každým okamžikem teplejší a sladší, tak sladký, že vám málem vháněl slzy do očí. Peruť teď už jen klouzal s nataženými křídly a nohama se skoro dotýkal země. Zelený vrch se přibližoval. Za chvilku přistávali, i když trochu nepovedeně. Děti se skutálely dolů, ale nic si neudělaly, protože dopadly do jemné travičky.
Přistáli ve třech čtvrtinách svahu a hned se vydali na vrchol. (Myslím že Peruť by to nebyl dokázal, nebýt křídel, kterými mohl udržovat rovnováhu a občas se i trochu nadnést.) Celý vrchol kopce byl obehnaný vysokou zdí ze zelených drnů. Za zdí rostly stromy. Jejich větve visely přes zeď ven, listy měly nejen zelené, ale i modré a stříbrné. Když došli nahoru, museli obejít zeď kolem dokola, než našli bránu - vysokou zlatou bránu, pevně zamčenou a obrácenou k východu.
Do té chvíle byli Polly a Peruť přesvědčeni, že půjdou dovnitř s Digorym, ale teď už si to nemysleli. Na první pohled bylo vidět, že to místo patří někomu jinému a je velice soukromé. Jen blázna by napadlo vstoupit dovnitř, leda by sem byl vyslán za nějakým zcela výjimečným úkolem. I Digory okamžitě pochopil, proč ostatní nechtějí a nemohou jít s ním. Vykročil k bráně sám.
Když došel až k ní, uviděl slova, napsaná na zlaté ploše stříbrnými písmeny. Bylo to asi takhle:
Vejdi zlatou bránou, či venku zůstaň stát Pouze pro jiné smíš plody natrhat Neboť ti, kdo loupí, přes zeď šplhají Najdou svoji touhu, najdou zoufalství
"Pouze pro jiné smíš plody natrhat," četl Digory. "Právě to chci udělat. Takže sám nejspíš nic sníst nesmím. O čem jsou ty řeči na posledním řádku, to opravdu nevím. Vejdi zlatou bránou. No, kdo by lezl přes zeď, když se sem dá vejít bránou, no ne? Ale jak se to otevírá?"
Položil na bránu ruku a ta se bez jediného zvuku okamžitě rozlétla.
Když teď viděl do zahrady, připadala mu ještě krásnější. Slavnostně vešel a rozhlížel se. Bylo tam úplné ticho. Dokonce i fontána, která tryskala téměř uprostřed zahrady, vydávala jen slabounké zvuky. Všude kolem se vznášela ta nádherná vůně; bylo to krásné, ale velmi vážné místo.
Okamžitě poznal ten pravý strom. Stál úplně uprostřed a veliká stříbrná jablka, kterými byl obalen, zářila a vrhala své vlastní světlo do stinných míst, kam světlo slunce nedosáhlo. Došel rovnou ke stromu, utrhl jedno jablko, a než ho vsunul do kapsy, důkladně si ho prohlédl a čichl si k němu.
Kéž by to býval neudělal. Zmocnil se ho strašný hlad a žízeň a neodolatelná touha to ovoce ochutnat. Rychle ho zastrčil do kapsy. Jenže jablek tu byla ještě spousta. Co tak hrozného by se stalo, kdyby jedno snědl? "Konečně," uvažoval, "ten na ty Necekané setkaní ty
pis na bráně třeba není přímo rozkaz, třeba je to jen rada, a kdo stojí o rady?" A jestli to rozkaz je, třeba by ho ani neporušil, kdyby si jedno dal. Už přece uposlechl té části o trhání "pro jiné".
Jak tak o tom všem přemýšlel, podíval se náhodou na vrcholek stromu. Tam, na jedné větvi nad jeho hlavou, hřadoval nádherný pták. Ano, hřado-val, protože vypadal, že skoro spí; ale ne docela. Jedno oko měl na maličkou štěrbinku pootevřené. Byl větší než orel, hruď měl šafránově žlutou, na hlavě nachový chochol a ocas fialový.
"Z toho je vidět," řekl Digory později, když to ostatním všechno vyprávěl, "že na takových kouzelných místech si člověk musí pořád dávat pozor. Nikdy nevíte, kdo vás sleduje." Ale já myslím, že by Digory nebyl vzal jablko tak jako tak. Tehdy totiž chlapcům mnohem víc než teď vtloukali do hlavy Boží přikázání, mezi nimi i Nepokradeš. Ale jisté to samozřejmě není.
Digory se už chystal odejít, když si všiml, že není sám. A opravdu. Jen pár metrů od něj stála čarodějnice. Zrovna zahazovala ohryzek od snědeného jablka. Šťáva byla tmavší, než jsme uvyklí, a tak měla kolem pusy ošklivou skvrnu. Digoryho okamžitě napadlo, že musela přelézt zeď, a také, že na poslední řádce básničky o touze a zoufalství možná něco bude. Čarodějnice totiž vypadala silnější a pyšnější než kdy dřív, ale její tvář byla smrtelně bílá, bílá jako sníh.
To všechno Digorymu prolétlo hlavou v jediné vteřině, pak vzal nohy na ramena a utíkal co nejrychleji k bráně. Čarodějnice za ním. Jen vyběhl, brána se za ním sama zavřela. Získal trochu náskok, ale ne velký. Letěl k ostatním a křičel: "Honem, nasedni, Polly! Zvedni se, Peruti!" Čarodějnice ale už také zeď přelezla nebo přeskočila a zase mu byla v patách.
"Zůstaňte, kde jste," křikl na ni a obrátil se, "nebo všichni zmizíme. Už ani o krok blíž."
"Hlupáčku," ušklíbla se čarodějnice, "proč přede mnou prcháš? Nechci ti ublížit. Když se teď nezastavíš a nevyslechneš mě, neuslyšíš moji radu, která by ti přinesla štěstí na celý život."
"Já o ni nestojím, děkuji pěkně," odsekl Digory. Ale nebyla to tak docela pravda.
"Vím, proč jsi sem přišel," pokračovala čarodějnice. "V tom lese včera, to jsem byla já. Slyšela jsem všechno, o čem jste se radili. Utrhl jsi tady v té zahradě plod. Máš ho v kapse. A odneseš ho zpátky lvu, který tě sem poslal. To ani neochutnáš? Prosťáčku jeden! Víš, co je to za ovoce? Já ti to povím. Je to jablko mládí, jablko života. Já to vím, protože jsem ho ochutnala a už teď na sobě cítím tak velkou proměnu, že jsem si jistá, že nikdy nezestárnu ani nezemřu. Sněz ho, chlapče, a ty a já budeme žít navěky jako král a královna celého tohoto světa, nebo i tvého světa, jestli se rozhodneme tam vrátit."
"Děkuji, nechci," odpověděl Digory. "Nestojím o to žít věčně, až všichni, koho jsem znal, umřou. Radši budu žít tak dlouho jako všichni a pak umřu a půjdu do nebe."
"Ale co tvoje maminka, kterou prý tak miluješ?"
"Co ta s tím má co společného?" ptal se Digory.
"Copak nevidíš, blázne, že jediné sousto jablka by ji uzdravilo? Máš ho v kapse. Jsme tu sami a lev je daleko. Použij kouzlo a vrať se do svého vlastního světa. Za minutu už můžeš být u postele své matky a to ovoce jí dát. Za dalších pět minut uvidíš, jak se jí do tváří vrátí zdravá barva. Řekne ti, že bolest je pryč. Brzo se bude cítit silnější. Pak usne, celé hodiny sladkého přirozeného spánku, bez bolesti, bez léků. Druhý den budou všichni říkat, jak zázračně se zotavila. A nepotrvá dlouho a bude zase zdravá. Všechno bude v pořádku. Do tvého domova se vrátí štěstí. Budeš jako jiní chlapci."
"Ach!" zajíkl se Digory, jako kdyby se poranil, a chytil se za hlavu. Věděl, že teď stojí před strašlivým rozhodnutím.
"Co pro tebe ten lev kdy udělal, že mu sloužíš?" pokračovala čarodějnice. "Co ti může provést, až se vrátíš do vlastního světa? A co by si pomyslela tvoje matka, kdyby věděla, že jsi ji mohl zbavit bolesti a vrátit jí život a že jsi to neudělal? Ze jsi radši dělal poslíčka divokému zvířeti v cizím světě, po kterém ti nic není?"
"Já... myslím, že on není divoké zvíře," řekl Digory divným, cizím hlasem. "On je... já nevím..."
"Tak je něco ještě horšího," přerušila ho čarodějnice. "Podívej, co už ti provedl. Podívej, jakou bezcitnou stvůru z tebe udělal. A to provede každému, kdo mu naslouchá. Krutý, nelítostný chlapče! Necháš raději vlastní matku zemřít, než..."
"Mlčte už," řekl zoufalý Digory týmž hlasem. "Myslíte, že to nevidím? Ale já... jsem to slíbil."
"Jenže to jsi nevěděl, co slibuješ. A tady ti nikdo nemůže bránit."
"Sama maminka," Digory ze sebe skoro nedokázal ta slova vypravit, "by to neschválila... vždycky trvala na tom, že co se slíbí, to se splní... že se nekrade a tak. Ona by mi řekla, abych to nedělal, hned by to řekla, kdyby tu byla."
"Ale nemusí se to vůbec dozvědět," přemlouvala ho čarodějnice sladce. "Nemusíš jí říkat, jak jsi k tomu jablku přišel. Ani tvůj otec to nemusí vědět. Nikdo ve tvém světě se to nemusí dozvědět. Tu holčičku s sebou taky nemusíš brát."
A tady čarodějnice udělala osudnou chybu. Digory samozřejmě věděl, že se Polly může pomocí vlastního prstenu dostat zpátky právě tak snadno jako on. Jenže čarodějnice to zjevně nevěděla. A po hanebném návrhu, aby tu Polly nechal, mu náhle i všechno ostatní, co čarodějnice vykládala, připadalo falešné a prázdné. I když nepřestal být zoufalý, v hlavě se mu náhle vyjasnilo a on mnohem rozhodněji řekl:
"Počkat, a co vy s tím máte společného? Proč vám najednou tak záleží na mojí mamince? Co to má co dělat s vámi? Co to na mě hrajete?"
"Skvěle, Digory," zašeptala mu Polly do ucha. "Honem. Pryč odsud. Teď hned." Během předchozího rozhovoru se neodvážila říct vůbec nic, protože koneckonců, nebyla to její matka, kdo umíral.
"Tak nahoru," řekl Digory, vyzvedl ji na Peruťův hřbet a vyškrábal se za ní, jak nejrychleji dokázal. Kůň rozepjal křídla.
"Tak jděte, hlupáci," volala za nimi čarodějnice. "Mysli na mě, chlapče, až budeš starý a slabý, až budeš umírat, a vzpomeň si, jak jsi zahodil věčné mládí! Podruhé ti ho už nikdo nenabídne."
Byli tak vysoko, že ji sotva slyšeli. Čarodějnice také neztrácela čas tím, že by za nimi hleděla; viděli ji, jak schází po svahu směrem na sever.
Vyrazili velmi brzo ráno a v zahradě se také příliš nezdrželi, a tak to vypadalo, že to stihnou do večera zpátky do Narnie. Digory celou zpáteční cestu nepromluvil. Byl velice smutný a ani si nebyl jistý, že se zachoval správně, ale kdykoli si vzpomněl na ty slzy lesknoucí se v Aslanových očích, tak si jistý byl.
Peruť celý den neúnavně letěl na východ podél řeky, která ho vedla. Přes hory a divoké lesnaté kopce, přes veliký vodopád a dolů, dolů, kde lesy Narnie potemněly stínem toho obrovského útesu, až konečně, když obloha rudla západem slunce, který nechali za zády, uviděl místo u řeky, kde byla shromážděna všechna zvířata. A brzo mezi nimi spatřil i samotného Aslana. Peruť se snesl dolů, natáhl všechny čtyři nohy, složil křídla a v drobném poklusu přistál a zastavil. Děti sesedly. Digory se rozhlédl po zvířatech, trpaslících, satyrech, nymfách a ostatních, kteří napravo i nalevo ustupovali, aby ho nechali projít. Došel k Aslanovi, podal mu jablko a řekl: "Donesl jsem vám to jablko, které jste chtěl, pane."
