11.kapitola - Jahodovo dobrodružství
Digory pevně svíral rty a s obavami čekal, co se bude dít. Doufal, že ať se stane cokoli, nezačne brečet nebo něco podobného.
"Synu Adamův," řekl Aslan, "jsi ochoten napravit škodu, kterou jsi způsobil mé krásné zemi Narnii hned v den jejího zrození?"
"No, já nevím, co bych mohl dělat," odpověděl Digory. "Královna přece utekla a..."
"Ptal jsem se, zda jsi ochotný to udělat?" opakoval lev.
"Ano," kývl Digory. Na okamžik ho napadlo říct: "Budu se snažit vám pomoci, když mi dáte něco, co by vyléčilo mou maminku," ale včas si uvědomil, že lev není z těch, s kterými se dá smlouvat. Ale když řekl: "Ano," myslel na svou maminku a na své velké naděje. A taky na to, že to třeba nedokáže a že se maminka neuzdraví. Cítil v očích slzy a nahlas vyhrkl: "Ale prosím, prosím... nemohl byste... nemůžete mi dát něco, co by vyléčilo maminku?"
Doposud se díval jen na veliké tlapy a mohutné drápy, teď se v zoufalství lvu podíval do očí. A nic v životě ho nepřekvapilo tak, jako to, co uviděl. Lev se sklonil až k chlapci, takže bylo dobře vidět, že pláče. Byly to slzy tak veliké a třpytivé, až měl Digory na okamžik pocit, že lvu je jeho maminky víc líto než jemu samotnému.
"Synu, synu," řekl Aslan. "Já vím. Žal je zlý. V této zemi to zatím víme jen ty a já. Buďme proto na sebe hodní. Já musím mít na paměti stovky let života v Narnii. Čarodějnice, kterou jsi do našeho světa přivedl, se znova vrátí. Ale nemusí se to stát hned. Chtěl bych vysadit v Narnii strom, ke kterému se neodváží přiblížit a který bude Narnii před ní chránit po stovky let. Dopřeje tak Narnii dlouhé a jasné ráno, než slunce zakryjí mraky. Musíš mi přinést semeno, z něhož strom vyroste."
"Ano, pane," kývl Digory. Nevěděl, jak to má udělat, ale byl si teď docela jistý, že to dokáže. Lev se zhluboka nadechl, sklonil se ještě níž a dal mu lví polibek. Digory v sobě okamžitě pocítil novou sílu a odvahu.
"Milý synu," řekl Aslan, "povím ti, co musíš udělat. Obrať se, podívej se k západu a řekni mi, co vidíš."
"Vidím hrozně vysoké hory, Aslane," řekl Digory. "Vidím řeku a vodopád, jak skáče po skalách, a za skalami zelené kopce a lesy. Ještě dál jsou vysoké černé hřebeny a vysokánské zasněžené hory, jako na těch obrázkách z Alp. A dál už nevidím nic než nebe."
"Vidíš dobře," pochválil ho lev. "Narnie končí tam u toho vodopádu. Jakmile vystoupíš na vrchol těch skal, budeš za jejími hranicemi - v Západní divočině. Musíš putovat těmi horami, dokud nenajdeš zelené údolí s modrým jezerem, obklopeným stěnami ledu. Za jezerem na příkrém pahorku najdeš zahradu, uprostřed ní roste strom. Utrhni z toho stromu jablko a dones mi ho."
"Ano, pane," řekl znovu Digory. Neměl sice nejmenší ponětí, jak to všechno udělá, jak se vyšplhá na skály a jak se vyzná v takové spoustě hor. Nechtěl to ale říkat nahlas, aby to nevypadalo, že se vymlouvá. Řekl tedy jen: "Doufám, že to nespěchá, Aslane. Než dojdu tam a zpátky, chvíli to potrvá."
"Malý synu Adamův, nebudeš sám," ujistil ho Aslan. Pak se obrátil ke koni, který celou dobu tiše stál vedle nich, švihal ocasem, aby zahnal mouchy, a poslouchal s hlavou trochu nakloněnou na stranu, jako by pro něj bylo poněkud těžké všemu porozumět.
"Můj milý," oslovil Aslan koně, "chtěl bys být okřídleným koněm?"
Měli byste vidět, jak kůň pohodil hřívou, jak se mu rozšířily nozdry a jak za-dupal do země zadním kopytem. Bylo jasné, že by o to velice stál. Řekl ale jen: "Pokud si to přeješ, Aslane... Jestli skutečně chceš - nevím, jak to, že zrovna já... nejsem nijak zvlášť chytrý kůň."
"Měj křídla. Staň se otcem všech létajících koní," zařval Aslan hlasem, při němž se otřásla zem. "Tvé jméno budiž Peruť."
Kůň se trochu vyplašil, jako se plašíval tenkrát, když tahal drožku. Poté hlasitě zaržál. Natáhl
hlavu dozadu, vypadalo to, jako by ho mezi lopatkami štípala moucha a on se chtěl podrbat. A stejně jako se předtím ze země vynořovala zvířata, teď z Peruťova hřbetu vyrazila křídla, která rostla a sílila, křídla větší než orlí, větší než labutí, větší než křídla andělů na kostelních oknech. Pera na nich zářila kaštanovou a měděnou barvou. Kůň jimi zeširoka zamával a vyskočil do vzduchu. Asi pět metrů nad Aslanem a Digorym zafrkal, zařehtal a pozvedl přední nohy do výše. Jednou nad nimi zakroužil, pak znovu dopadl na zem, na všechna čtyři kopyta, a tvářil se rozpačitě a překvapeně, ale velice potěšené.
"Je to dobré, Peruti?" zeptal se Aslan.
"Výborné, Aslane," odpověděl Peruť.
"Odneseš tohoto malého syna Adamova na svém hřbetě do údolí, o kterém jsem mluvil?"
"Cože? Teď? Hned?" divil se Jahoda, vlastně Peruť. "Hurá! Tak pojď, maličký, takové jako ty jsem už na hřbetě nosil. Dávno, velice dávno, v místech, kde jsou zelená pole a taky cukr."
"O čem si to šeptáte, vy dvě dcery Eviny?" obrátil se Aslan z ničeho nic k Polly a k drožkářově ženě, které se mezitím docela spřátelily.
"Když dovolíte, pane," řekla královna Helena -protože to teď Nellie, drožkářova žena, po právu byla - "myslím, že ta holčička by hrozně ráda jela taky, kdyby to šlo."
"Co na to říká Peruť?" zeptal se lev.
"Dva mi nevadí, vždyť jsou malí," souhlasil kůň. "Jenom doufám, že s námi nechce letět i slon."
Slon po ničem takovém opravdu netoužil. Nový král Narnie pomohl oběma dětem nasednout. Di-gorymu nastavil ruce a jediným pohybem ho vyzvedl nahoru, Polly posadil na koňský hřbet velmi jemně a opatrně, jako by byla z porcelánu a mohla se rozbít. "Tady je máš, Jahodo, vlastně Peruti. Nemůžu si na to nějak zvyknout."
"Nelétej příliš vysoko," varoval Aslan. "Nepokoušej se přeletět vrcholky vysokých ledových hor. Hledej údolí, zelená místa a létej jen přes ně. Vždycky tam najdeš cestu dál. A nyní, leťte s mým požehnáním."
"To je nádhera, Peruti," zvolal Digory a předklonil se, aby poplácal koně po krku. "Drž se mě dobře, Polly."
Vzápětí už země pod nimi zmizela a začala se otáčet, protože Peruť jako obrovský holub nejprve jednou nebo dvakrát zakroužil a teprve poté vyrazil na svůj dlouhý let k západu. Za chvíli krále a královnu nebylo vidět a dokonce i sám Aslan byl už jen žlutou skvrnou na zelené trávě. Do tváří jim zavál vítr a Peruťova křídla nabrala stálé tempo.
Pod nimi se rozprostírala celá Narnie, barevná krajina s loukami, skalami, vřesem a různými druhy stromů a uprostřed se vinula řeka jako stuha. Viděli už i za vrcholky nízkých kopečků, které byly na severní straně po jejich pravici; za nimi se rozprostírala veliká vřesoviště, pozvolna stoupající až k obzoru. Hory po jejich levici byly mnohem vyšší, ale občas se mezi nimi našla soutěska, kterou mezi vysokými borovicemi zahlédli vzdálená modravá jižní území.
"Tam asi leží ten Archenland," napadlo Polly.
"Asi ano, ale koukej dopředu!" volal Digory.
Před nimi se totiž tyčila obrovská skalní stěna a skoro je oslepilo slunce odrážející se od roztančeného vodopádu, jímž řeka pramenící vysoko v západních krajích vstupuje s hlukem a třpytem do samotné Narnie. Vznášeli se už tak vysoko, že hřmot vodopádu bylo slyšet jen jako slaboučký, bezvýrazný zvuk, ale přesto ještě nebyli dost vysoko na to, aby přeletěli přes vrcholky skal.
"Tady budeme muset trochu kroužit," prohlásil Peruť. "Dobře se držte."
Začal létat tam a zpátky a při každé obrátce se dostal o něco výš. Vzduch ochladí a hluboko pod sebou slyšeli křik orlů.
"Otoč se! Podívej se zpátky!" volala Polly
Najednou uviděli celé údolí a v dálce rozeznali moře. Byli teď už tak vysoko, že na severozápadě za vřesovišti spatřili rozeklané vrcholky hor, které odtud vypadaly hodně maličké, a na jihu pláně čehosi, co vypadalo jako písek.
"Kdyby nám tak někdo mohl říct, co to všechno je a jak se to jmenuje," zatoužil Digory.
"Já bych řekla, že zatím to není nic," odpověděla Polly. "Myslím, že tam nikdo není a nic se tam neděje. Tenhle svět začal teprve dnes."
"Ale jednou tam někdo přijde," vysvětloval Digory. "A potom bude mít Narnie i dějiny."
"To je dobře, že je ještě nemají," prohlásila Polly. "Protože nikoho nemůžou nutit, aby se je učil. Bitvy a data a všechny tyhle hlouposti."
Přeletěli přes vrcholky útesů a za pár minut se údolí Narnie za nimi ztratilo z dohledu. Letěli teď nad divočinou s příkrými svahy a temnými lesy a stále ještě se drželi proudu řeky. Před nimi se tyčily opravdu vysoké hory. Cestovatelům ale svítilo do očí slunce, a tak skoro nic neviděli. Slunce stále klesalo k obzoru, až celé nebe vypadalo jako jedna velká pec plná roztaveného zlata. Nakonec
zapadlo za rozeklaný vrcholek, který se proti všemu tomu jasu rýsoval tak temně a ostře, jako by byl vystřižený z lepenky.
"Moc teplo tady nahoře není," postěžovala si Polly.
"A mě začínají bolet křídla," přidal se Peruť. "Po tom údolí s jezerem, o kterém mluvil Aslan, není ani vidu ani slechu. Co kdybychom sestoupili a našli si nějaké slušné místečko, kde přespíme do rána? Dnes už tam stejně nedoletíme."
"Ano, a taky je už určitě čas na večeři," souhlasil Digory
Peruť se tedy snášel níž a níž. Jak se blížili k zemi a mezi kopce, vzduch se začal oteplovat. Po dlouhém a namáhavém letu, kdy byli tak vysoko, že neslyšeli nic než tlukot Peruťových křídel, bylo zase docela příjemné slyšet všechny ty pozemské zvuky - bublání řeky po kamenitém dně a vrzání stromů v lehkém větříku. Donesla se k nim teplá, příjemná vůně sluncem rozpálené hlíny, trávy a květin. Konečně Peruť přistál. Digory z něj sklouzl a pomohl dolů i Polly. Oba byli rádi, že si mohou protáhnout ztuhlé nohy.
Údolí, kde přistáli, leželo uprostřed hor. Nad nimi se tyčily zasněžené vrcholky, jeden z nich byl zbarvený zapadajícím sluncem do růžovočervena.
"Já tedy mám hlad," řekl Digory
"Dej si," pobídl ho Peruť a uhryzl velký trs trávy. Zvedl hlavu, žvýkal a z obou stran tlamy mu visela stébla, jako by měl vousy. Vyzval je: "Pojďte, vy dva. Nestyďte se. Je toho tu spousta pro všechny."
"My ale nemůžeme jíst trávu," namítl Digory.
"Hm, hm," broukal si Peruť s plnou pusou, "to ale... hm... pak nevím, co budete dělat. Moc dobrá travička."
Polly a Digory se na sebe polekaně podívali.
"No, někdo se nám mohl postarat o jídlo," řekl Digory.
"Aslan by to určitě udělal, kdybyste si mu byli řekli," odpověděl Peruť.
"Ale copak to nevěděl i bez říkání?" namítla Polly.
"To určitě ano," pokýval kůň hlavou a stále ještě žvýkal. "Jen si myslím, že má rád, když ho požádáte."
"Co budeme propáníčka dělat?" ptal se Digory.
"To tedy opravdu nevím," řekl Peruť. "Leda že zkusíte tu trávu. Možná vám bude chutnat víc, než si myslíte."
"Nevykládej hlouposti," zlobila se Polly a dupla si. "Samozřejmě, že lidi nemůžou jíst trávu, stejně jako ty nemůžeš jíst skopové kotlety."
"Ježiškote, nemluv o kotletách a ničem takovém," okřikl ji Digory. "Tím je to všechno ještě horší."
Digory pak řekl, že by se Polly pomocí prstenů měla dopravit domů a vzít si tam něco k jídlu. On nemůže, protože slíbil Aslanovi, že jeho úkol vyplní co nejdřív, a kdyby se objevil doma, mohlo by se snadno stát něco, co by mu zabránilo se vrátit. Ale Polly řekla, že ho v tom nemůže nechat. Digory si pomyslel, že to je od ní ohromně pěkné.
"Počkej," vzpomněla Polly. "Mám v kapse ještě zbytek karamel. Lepší než nic."
"To rozhodně," souhlasil Digory. "Ale opatrně, až budeš strkat ruku do kapsy, nedotkni se toho prstenu."
Byl to nesnadný a choulostivý úkol, ale nakonec se to podařilo. Když konečně dostali malý papírový sáček ven, byl celý rozmačkaný a lepkavý, takže museli spíš otrhat sáček z karamel, než vytáhnout karamely ze sáčku. Někteří dospělí - znáte to, jak umějí být na tyhle věci choulostiví - by se radši obešli bez večeře, než aby takovéhle karamely jedli. Dohromady jich měli devět. Digoryho napadlo, že každý sní čtyři a tu devátou zasadí. Protože když může z tyče od lampy vyrůst svítící stromeček, proč by tady nemohl vyrůst karamelovník? Vyhloubili v zemi malou díru a karamelu do ní zahrabali. Zbývající karamely snědli a snažili se přitom, aby jim vydržely co nejdéle. Bylo to chudé jídlo, i když připočítáme všechen papír, který chtě nechtě museli sníst také.
Když Peruť skončil se svou výbornou večeří, lehl si. Děti si k němu sedly, každé z jedné strany. Opřely se o jeho teplé tělo, a když je ještě přikryl křídly, bylo to docela pohodlné. Na nebi se objevovaly jasné hvězdy dosud mladého světa a oni si povídali o všem možném: jak Digory doufal, že dostane lék pro svou maminku, a jak ho Aslan místo toho poslal na tuhle výpravu. A opakovali si navzájem všechno, podle čeho poznají to hledané místo - modré jezero a kopec se zahradou na vrcholu. Hovor pomalu vázl a oni už skoro usínali, když se Polly náhle prudce napřímila a řekla: "Pšt!"
Všichni natahovali uši, jak jen mohli.
"Třeba to byl jenom vítr ve větvích," řekl nakonec Digory
"Tím si nejsem jistý," odpověděl Peruť. "Ostatně, počkat! Teď zase! U Aslana, něco tady je."
Kůň se s velkým pozdvižením a rámusem zvedl na nohy, děti už dávno stály. Peruť klusal tam a zpátky, čenichal a řehtal. Děti po špičkách běhaly na všechny strany a nahlížely za každý keř a strom. Každou chvilku si myslely, že něco spatřily, a jednou si byla Polly docela jistá, že zahlédla temnou vysokou postavu mizet rychle západním směrem. Ale nic nechytili. Peruť si nakonec znova lehl a děti se uvelebily pod jeho křídly. Okamžitě usnuly. Peruť zůstal vzhůru mnohem déle, ve tmě pohyboval ušima tam i onam a občas se mu trochu zachvěla kůže, jako by na něj usedla moucha. Nakonec také usnul.
